Recenze: Rowan Coleman – Všichni jsme utkání z hvězd

• 

Vytvořeno 22. 5. 2017 1:00

Autor: Tereza Zítková

V té poslední chvíli, kdy člověk umírá, chce být smířen se vším a se všemi. Ti, kteří mohou, zavolají své nejbližší, aby se s nimi rozloučili, omluvili se jim za dávno zapomenuté prohřešky a rozdali poslední polibky. Ti, co už jsou natolik slabí psychicky či fyzicky, píší dopisy na rozloučenou. A v tom jim pomáhá hlavní hrdinka příběhu Všichni jsme utkáni z hvězd spisovatelky Rowan Coleman.

 

Stella Careyová pracuje jako noční sestra v hospicu. Chvilky, kdy celá budova spí a ona naslouchá jen tichu a pozoruje neustále se zkracující noc, jsou pro ni nezapomenutelné. Kromě toho si velice užívá fakt, že v ní pacienti vidí důvěryhodnou osobu, která jim pomůže s jejich dopisy. Její pacienti totiž poznají, že se blíží konec, a tak když tento moment nastane, požádají tuto milou sestru o pomoc. Stella vezme do ruky tužku a papír a začne zaznamenávat poslední myšlenky člověka. Někdy to jsou slova určená potomkům, slova, která by dotyční měli slyšet, až vyrostou, bohužel zde jejich maminka už nebude, a tak se alespoň nějakým způsobem chce svým dětem připomenout. Často jsou tyto dopisy plné omluv a touhy po odpuštění, najdou se také tací, kteří se na poslední chvíli chtějí vyznat ze svých milostných citů. A tak bych mohla pokračovat donekonečna. Co člověk, to originální dopis. Stella tyto dopisy posílá až poté, co jejich pisatel zemře. Jedné noci ale tento slib poruší, protože tuší, že je zde možnost pro odčinění dávného prohřešku. 

Stella se tímto činem snaží nejenom pomoci svým pacientům, ale zároveň ulevit i sama sobě. Jelikož je její manželství poslední dva roky velkým fiaskem, raději utíká před svým manželem do práce, než aby řešila nevyhnutelné. 

Jak je už autorčiným zvykem, i v této knize se zabývá vážnějším tématem, které se týká každého z nás. Smrt je nevyhnutelnou součástí života a je jen na nás a naší společnosti, jak svůj zbývající čas strávíme. V tomto příběhu se hlavní hrdinka Stella snaží svým pacientům odchod z tohoto života ulehčit. Čtenář se tedy může zamyslet i nad tím, v jakém stavu jsou takové hospicy u nás a v jakých –často nedůstojných – podmínkách lidé umírají. Kromě tohoto tématu je tu ale vyzdvihováno i užívání si života, mládí, prvních lásek. Nesmíme být totiž limitováni časem, co nám zbývá, musíme se vždy snažit být šťastní a užívat si všeho plnými doušky.

Ve vyprávění se střídají zdravotní sestra Stella, mladá pacientka Hope, která doufá, že se brzy uzdraví a osamocený muž Hugh, který žije v domě po svých rodičích jen se svým kocourem. Všichni tři se nějakým způsobem denně potýkají se smrtí a každý se s tím vyrovnává po svém. 

Ráda bych také upozornila na drobnou překladatelskou chybu. Překladatelka neskloňovala jméno jedné z postav, tou byl muž jménem Hugh. Domnívám se, že je běžné jméno vyskloňovat, takže bych v pátém pádě použila tvar Hughu, ne Hugh. Nevím, zda byla zapříčiněna omylem, či překladatelka záměrně neskloňovala zmíněné jméno, ale mě tento fakt u čtení opravdu rušil.

Kniha byla čtivá, zábavná i smutná zároveň. Člověk fandil jednotlivým postavám, aby nevzdávaly svou šanci na šťastný život, a v tu samou chvíli oplakával ty, pro které už žádná šance neexistovala. Povedený počin autorky, která se nebojí otevřít témata, o kterých lidé často neradi mluví.