Recenze: Olga Tokarczuková – Knihy Jakubovy

• 

Vytvořeno 17. 6. 2017 1:00

Autor: Jiří Lojín

Zobrazeno: 2330

Anotace nové knihy Olgy Tokarczukové Knihy Jakubovy používá označení „opus magnum“ a toto tvrzení nikdo nemůže zpochybňovat. Pokud se takový výraz nehodí k jejímu obsahu, k rozsahu pak určitě ano. Téměř devět set stran hutného textu ani jinak nazvat nelze.

Olga Tokarczuková tíhne k tématům, která se více či méně dotýkají náboženských nebo mystických témat. Knihy Jakubovy nejsou výjimkou, právě naopak. Dílo sleduje život Jakuba Franka, žida, jenž se stal vůdcem skupiny lidí, kteří se snažili o konverzi ke křesťanství. Autorka zavádí čtenáře do osmnáctého století a prostřednictvím vyprávění o sektě frankistů přibližuje nejen Jakubovu osobnost a charakter jeho následovníků, ale i atmosféru Evropy tehdejší doby.

I když se drtivá část příběhu odehrává na území Polska a Moravy, dostávají se do textu i zprávy z jiných zemí. Přinášejí je poutníci a židé rozptýlení po celé Evropě a části Asie a zachycují ji dvě zvláštní postavy. Jde o jakési zprostředkující vypravěče – starou židovku Jentu a Nachmana. Rozdělení umožňuje autorce střídat různé druhy pohledu na události. I když by Jenta mohla být bez problémů nahrazena nezávislým pohledem nejmenovaného vypravěče, její postava spíše slouží k vnesení tajemné atmosféry židovských kabalistických rituálů. Jenta, nesmrtelná, prochází časem od roku 1752 až do dnešních dní.

Autorka našla v bohaté a dramatické židovské historii poměrně zajímavý okamžik, částečně související se snahou začlenit se do tehdejší Evropy. Součástí tohoto procesu byly i pokusy o sjednocení židovské a křesťanské víry, v tomto případě o zavrhnutí talmudu. Podobný proces zmiňuje autorka i v zemích muslimských, určité skupiny židů ve všech zemích se snaží pozvednout úroveň svého života a své šance na lepší existenci. Přestože se Olga Tokarczuková k tomuto procesu staví neutrálně a víceméně jej pouze popisuje, lze z určitých náznaků vycítit, že možnost povýšení do šlechtického stavu byla velkou motivací pro konverzi.

Nachman se v knize stal jakýmsi samozvaným kronikářem, je to on, kdo je skutečným autorem Knih Jakubových. Jeho text však tvoří jen malou část, zbytek doplňuje zasazení zápisků do historického kontextu a také převyprávění stejného děje, oproštěné od obdivu k Jakubovi. V autorčině pojetí se skupina okolo Jakuba stala jednoznačně sektou, naznačuje to i proces a následovné uvěznění Jakuba jako heretika. To jsou jednoznačná historická fakta, která však lze interpretovat různými způsoby. Autorka volí tento a zdůrazňuje to i jinými detaily. Jakub své věrné ovládá ve všech aspektech jejich života, včetně milostného. Nechává se oslovovat Pán a prohlašuje o sobě, že je mesiáš. Ostatně doba mesiášům přála a autorka se o nich zmiňuje, aby lépe dokreslila atmosféru, do níž se vůdce frankistů zrodil.

Styl, jímž je kniha psána, je pro Olgu Tokarczukovou charakteristický. Kapitoly se vyznačují sevřeností a zapouzdřeností, což po čtenáři vyžaduje určitou schopnost aproximovat mezery mezi jednotlivými částmi a zaplnit bílá místa, vznikající mezi nimi. Nejde o mozaiku, kterou autoři v historických románech s oblibou používají, ale o poněkud odlišný a svébytný styl, který Tokarczuková postupně vybrušuje a dokáže ho aplikovat i u zcela rozdílných témat.

Pro českého čtenáře jsou některé knihy této polské autorky velmi zajímavé, zejména určitým vztahem k našim zemím. Knihy Jakubovy, vzhledem k Frankově pobytu v Brně a poměru císaře Josefa II. s Jakubovou dcerou Evou, se týkají i naší historie.

Knihy Jakubovy jsou svým způsobem monumentální a stylově dokonale zpracované. Nejde pouze o velikost, připomínající starý náboženský tisk, název, který tento dojem podporuje, ale i reprodukce z naučných encyklopedií psaných latinou a polštinou, zavádějící čtenáře do dob dávno minulých. Nakladatelství Host plně respektovalo tento formát i s rizikem, že vydání knihy nebude příliš rentabilní. Kniha představuje tvrdý oříšek pro všechny zúčastněné – autorku, překladatele, redaktora, vydavatele i čtenáře. Uvažovat však o tom, že by měla již zpočátku text autorka redukovat, je scestné. Pokud se jím čtenář pročte, zjistí, že v něm nic nepřebývá, a pokud by kniha neměla svou provokující tloušťku, ztratila by zcela svůj charakter.