
„V šedesátých letech“, píše v úvodu své knihy Tiché šlapací království Zdeněk Svěrák, „kdy ještě televize nekralovala tak neúprosně jako dnes, zatoužil jsem napsat nedělní rozhlasovou pohádku. To nebyl malý cíl.“
Podívejme se tedy na knižní podobu výše zmiňované rozhlasové pohádky.
Text pohádky vznikl v šedesátých letech minulého století, tedy v době, která nám dnes přijde tak strašně dávno, že si ji začínáme značně idealizovat. Na špatné zapomínáme a ze vzpomínek vytěsňujeme všechna příkoří, omezení a absurdity té doby. Ve skutečnosti éra reálného socialismu není tak vzdálená a její praktiky se polehounku, potichounku vrací.
Na pouhých 63 stránkách kapesního formátu Zdeněk Svěrák rozehrává příběh o tichém království, ve kterém se nesměl dělat hluk. Rámus, virvál, rambajs a bengál prostě pan král nemá rád a jeho rádce toho zneužívá k šikanování, omezování a nesmyslnému trestání obyvatel tohoto podivného mocnářství.
Pohádka je vyprávěna formou rozhlasové reportáže, Svěrákův typický rukopis je patrný hned z první věty. Jazyk, který používá, je přívětivý, milý a čtenářům známý z další autorovy tvorby. Příznivci Divadla Járy Cimrmana navíc v textu poznají obraty a výrazy, povědomé z tvorby dvojice Svěrák & Smoljak.
Redakční zpracování je řekněme minimalistické, bez zbytečností,ale vypadá dobře a mně se líbilo.Kniha se čte velmi příjemně, autorův jazyk a vypravěčský um se prostě nedá zapřít. Text udělá radost především dospělýmskalním příznivcům Zdeňka Svěráka a jeho tvorby. Nejsem si příliš jistý tím, že by pohádka v knižní podobě potěšila malé čtenáře. Narážky na nesvobodu a absurdita z ní plynoucí asi nebude pro děti, žijící ve svobodě, pochopitelná.
Text není nikterak složitý a náročný na pochopení. Podle autora má Tiché šlapací království zachycovat situaci 60. let minulého století v Československu, což mělo být i důvodem, proč byla v Československém rozhlase smazána. Její poselství je, jak se ukazuje, nadčasové. Dnes bohužel opět čelíme ze strany mnohých politiků, úředníčků a oligarchů omezování osobní svobody, tentokrát nikoli pod rouškou světlých socialistických zítřků, ale pod záminkou bezpečnosti, solidarity, jednoty, rovnosti, bezpohlavnosti a bezvýraznosti.Ale pššt, ať to nikdo neslyší, to se už zase nesmí říkat moc nahlas.
Jako alegorie na socialistické zřízení je text dobrý, i když se nemohu zbavit dojmu, že šlo o prvoplánový záměr. Myslím ale, že Zdeněk Svěrák napsal už mnohem lepší, myšlenkově propracovanější a hlubší texty. Možná by byl výsledný dojem lepší při poslechu rozhlasové hry, ale nyní hodnotím knihu.