Recenze: Paul Finch – Znesvětitel

• 

Vytvořeno 4. 7. 2017 2:00

Autor: Alena Lochmannová

Málokdy se mi stane, že knihu přečtu jedním dechem, takzvaně na jeden zátah. Paul Finch je ovšem tak mistrným vypravěčem, že mě svou knihou Znesvětitel doslova uchvátil, šokoval i donutil přemýšlet. Znesvětitel, který je čistokrevnou detektivkou, tak v mých očích překonal i Stalkery.

 

Když v čase Vánoc nacházejí policisté v komíně zazděného mrtvého muže v kostýmu Santa Clause, zdá se to jen jako špatný vtip. Když je ale o Valentýnu zavražděna mladá milenecká dvojice, která je nalezena se šípem v tělech, zdá se, že se někdo rozhodl slavit svátky opravdu zvráceným způsobem. Případ dostává na stůl policejní tým, jehož členem je detektiv Mark Heckenburg. A jak se zdá, vrah není jen jeden a ve svém ohavném záměru nehodlá přestat, co více, brutalitu svých činů stále stupňuje. Vrah je označován jako Znesvětitel, ale je jím doopravdy? Co stojí za zrůdnými činy a kdo je v čele velmi dobře organizované skupinky, která díky preciznímu plánování, prozřetelnosti i chladné logice stále policistům uniká?

Ať už se vám dostane do rukou jakákoli detektivka, hlavní hrdina bývá něčím výjimečný. Buď příliš pije, nebo je příliš velký narcista… příkladů bychom mohli uvést bezpočet. Mark Heckenburg takový ale není. Vlastně je úplně obyčejný a snad jen kapku „svůj“, jako každý člověk. A tím je sympatický. Čtenář si ho nemůže neoblíbit, především pro jeho obyčejnost. O jeho životě se toho příliš nedozvídáme, ale přesto jako bychom ho opravdu dobře znali. Také ostatní členové jeho týmu jsou skvěle vykresleni a obdobně jako Heck, nejsou to žádní superhrdinové. Jsou zranitelní, smrtelní, chybují, podléhají stresu, tlakům okolím, hroutí se, ale stále bojují, stojí na správné straně zákona a pátrají po stopách, které by je dovedly ke strůjci série brutálních vražd. Snad do jisté míry zafungovala i kariéra autora u policejního sboru, neboť jeho zkušenosti jsou tou správnou oporou uvěřitelnosti postav i samotného příběhu.

Pravda, v případě samotných vražd je přece jen patrná snaha autora do jisté míry šokovat, což se mu daří. Jeho snaha padá na úrodnou půdu především tím, že dává prostor i obětem, dokud jsou ještě naživu. Není to běžné, aby autor nechal hovořit budoucí oběti, nechal čtenáře, aby je poznal, vžil se do jejich pocitů, nalákal čtenáře na myšlenku, že třeba tahle osoba smrti unikne… a pak ji bez milosti nechal popravit. Nicméně právě to je jedním z aspektů, kterými autor působí na emoce čtenáře, a pravdou je, že s emocemi si dokáže hrát velmi umně. Stejně tak dokáže vystupňovat děj do takové míry, že čtenář může mít tendenci bezděky nahlédnout o pár odstavců dál, jen aby náznakem zjistil, jak to bude pokračovat.

V knize jsem nenalezla jediné hluché místo, takové, které by bylo jen výplní a vatou v rámci pozvolného děje. Znesvětitel je naopak skutečnou detektivní jízdou od první stránky po stránku poslední. Oceňuji také v rozumné míře zachycenou tenzi mezi Heckem a Gemmou, s níž kdysi sdílel život i postel a která je nyní jeho nadřízená. Ačkoli „vztah“ mezi nimi nedostává příliš prostoru pro hlavní linku děje, je příjemným dokreslením a předzvěstí toho, že neustále zaměstnaný detektiv má (nebo třeba jednou bude mít) také nějaký soukromý život.

Ukázka z knihy:
Když se Gracie a Chantelle probraly v černočerné tmě, zvládly se jen obejmout a rozplakat.
Netrvalo dlouho a omámení způsobené drogou pominulo – a plnou silou na ně dolehlo, v jak děsivé situaci se ocitly. Podle tmy poznaly, že se nacházejí v podzemní kobce, a páchlo to tam jako někde v žumpě.
„Určitě je to jenom hra,“ vykoktala Chantelle. „Nějaká hnusná surová hra.“
„Podle mě ne, Chant,“ odvětila Gracie.
„Tak proč to dělaj?“
„To netuším, moje milá.“ Gracii samotnou udivovalo, že se stylizuje do polohy té silnější, i když se taky třese hrůzou.
Vyslechla si za život už nespočet děsivých historek; tak děsivých, že na ně ani nechtěla myslet. Nešlo jen o vraždy – lehkých holek zabili spoustu, ale vražda působila pomalu jako procházka růžovým sadem ve srovnání s jinými horory, které slýchala. Některé holky prý celé roky věznili ve skříních s vyvrtanými otvůrky, aby se neudusily, jiné byly nalezeny s víčky slepenými vteřinovým lepidlem a pohlavím secvakaným sešívačkou, další přikovali ve sklepích a nutili je sloužit jako továrny na výrobu dětí.
Bůhví, co je tady dole čeká. (Str. 188 – 189)