Recenze: Ben Aaronovitch – Prokleté domovy

• 

Vytvořeno 20. 7. 2017 0:00

Autor: Dagmar Sieberová

Zobrazeno: 1799

Ben Aaronovitch v knize Prokleté domovy už počtvrté líčí příběh Petera Granta – konstábla a čarodějova učně. Zápletka knihy se točí okolo jisté londýnské stavby, která je leckomu trnem v oku, ale přesto stále tvrdošíjně stojí na svém místě. Zdá se, že budova navíc upoutala i Muže bez tváře, zločince a silného kouzelníka, kterého se snaží Peter a jeho mistr neúspěšně dopadnout. 

Peter a Lesley se nadále učí u Thomase Nightingalea. Ačkoliv by se měl Peter věnovat studiu latinských knih a cvičit se v kouzlech, raději se věnuje policejní práci. A tak se jednoho rána vydá prošetřit autohavárii muže, který figuruje na seznamu potenciálních kouzelníků. Po prvním prohledání místa činu se zdá, že se nejedná o případ, kterému by se měl Peter nebo jeho mistr věnovat. Nicméně brzy jsou odhalena další vodítka a Nightingale a jeho učedníci zjišťují, že se na scéně objevil opět tajemný Muž bez tváře a projevuje neobvyklý zájem o bytový komplex Skygarden. Dokáže Peter odhalit včas jeho plány?

Z názvu Prokleté domovy by čtenáře mohlo napadnout, že v navštívených nemovitostech a obzvláště v budově, okolo které se více méně točí celá knížka, bude strašit. Ale není tomu tak. Původní název zní Broken homes a jak čtenář ke konci knihy zjistí, byl tento název opodstatněný.

Starý dobrý Peter je zpět. V ich-formě opět poučuje jak okolí i čtenáře, ten se tak například dozví o druzích betonu. Klade dotazy a dozvídá se tak o sovětských a německých kouzelnících. Sem tam je opět k nalezení hovorová řeč a vulgarismy. Na rozdíl od předchozího dílu je Peter přímo zapojen do vyšetřování ohledně Muže bez tváře.

Právě neznámé zlosynovy plány hrají prim v Prokletý domovech. V předešlém dílu byl Muž bez tváře líčen jako silný kouzelník, přesto se na něj postavy v této knize snaží pohlížet jen jako na obyčejného zločince. Snaží se ho tak zbavit aureoly výjimečnosti a nepolapitelnosti, ale stejné výsledky mají takové průpovídky i na čtenáře. A ostatně i sám tajemný zloduch se v knize chová poměrně lidumilně a na srdci mu leží blaho bližních. Dokonce ho na chvíli dostane na lopatky soupeř, který se mu správně neměl ani zdaleka rovnat.

Muž bez tváře ale není jediná postava, která se zachová neočekávaně. Ačkoliv je otázkou, zda je výraz neočekávaně na místě. Autor napsal jisté postavě nespokojené narážky a podivné chování a tím tak čtenáře připravil na zvrat, který se udál na konci knížky. Nicméně právě díky těmto replikám se dal zmíněný obrat postavy očekávat.

Autor neustále pracuje na svém světě a tak do něj povolal další kouzelnou bytost, která je známá fanouškům fantasy, dryádu. Nebyl by to ale Aaronovitch, aby tuto bytost nepřizpůsobil svým představám. Dryáda tak má na jaře mysl dítěte, v létě obráží diskotéky a na podzim studuje. Nejen dryáda prošla v autorově představivosti proměnou. Celý komplex Skygarden je také dílem imaginace.

Spisovatel opět zmiňuje úspěšnou anglickou knižní řadu o mladém čaroději: „Petere,“ nadechl se Nightingale. „Jestli chcete strávit příští tři dny uklízením dílny, klidně se o mé bývalé škole dál vyjadřujte jako o Bradavicích.“ (Str. 35)

Knížka má sympatických 259 stránek. Autor tak více méně drží počet stran a neřadí se mezi spisovatele, kteří rozšiřují svá díla po stovkách stran. Což kvituji s povděkem. Prokleté domovy nabízí opět akci a zajímavé postřehy. A ačkoliv byl v tomto díle padouch mírným zklamáním, jsem zvědavá, co přinese další díl. Nightingale totiž před Peterem, a tím pádem i před čtenáři, v Rozmaru rozhodně něco skrývá.