Recenze: Otomar Dvořák – Srdce v kleci

• 

Vytvořeno 10. 5. 2018 0:00

Autor: Radka Jakubíčková

Kdo by neznal jednoho z největších českých básníků, spisovatele, novináře a vůdčí osobnost májovců, Jana Nerudu. Díky němu máme umělecky vykreslenou pražskou Malou Stranu i s jejími nezapomenutelnými postavičkami. Fejetony podepsané trojúhelníkem dodnes zůstávají v povědomí každého středoškoláka, v básních Jana Nerudy si každý nachází to své. A právě o tomto velikánovi české literatury vychází nová kniha Srdce v kleci: Román o něžném rváči Janu Nerudovi. Snaží se jej však ztvárnit netradičně, jako člověka i s jeho lidskými nedostatky.

  

Otomar Dvořák na sebe vzal nelehký úkol mluvit přímo ústy hlavní postavy stejně jako v knize Vřeteno osudu: Tajná zpověď Karla Jaromíra Erbena (2015).  Čtenář tedy může být na rozpacích. Kniha působí jako skutečná výpověď Jana Nerudy, ale jde o autorovo pojetí na základě zpracování historických a uměleckých děl. Celý román je vyjádřením toho, jak by Jan Neruda mohl vnímat svou dobu a reagovat na ni.

 

Název Srdce v kleci velmi trefně vyjadřuje hlavní myšlenku díla, neboť Jan Neruda po většinu svého života cítil nespokojenost, ať už při studiu, při práci či v citovém životě. Jeho spoutané srdce věčně hledalo cestu jinam, než se právě nacházel. Při čtení se postupně vylupují dvě stěžejní roviny. Jedna nás uvádí přímo do bezprostřední Nerudovy blízkosti. Jan Neruda - člověk - přibližuje čtenářům své "já", a to doslova, dále ze svého pohledu představuje své nejbližší okolí, čtenář s básníkem prožívá jeho literární snažení i soukromý život, prochází s ním klikatou cestou od počátečních neúspěchů při hledání zaměstnání či vydávání básní, soucítí s jeho láskami, prožívá dílčí úspěchy i pády až k zasloužené slávě. Prostřednictvím této roviny se postupně vynořují detaily z literární a okrajově i politické scény 19. století, jež utvářejí celistvý obraz doby se všemi možnými souvislostmi.

 

Pro čtenáře, který má rád období pozdní fáze národního obrození, bude velmi lákavé a zajímavé s Janem Nerudou  vejít do soukromí nebo těsné blízkosti vedlejších postav - poznat nejlepšího kamaráda Vincka (Vítězslava) Hálka, sledovat rodící se vztah s Karolinu Světlou, který se stále prohlubuje, prožívat protirakouské aktivity Josefa Václava Friče. Pozoruhodná je zmínka o pohřbech Josefa Kajetána Tyla a Karla Havlíčka Borovského, kteří zemřeli ve stejném měsíci téhož roku. Neméně zajímavě, až dobrodružně působí nelehká cesta Nerudy a Hálka k získání portrétu Karla Hynka Máchy pro titulní stranu almanachu Máj. Román nabízí bezpočet epizod, které tvoří zmíněný obraz doby.

 

"Dosavadní ohlasy mé básnické prvotiny byly mrazivé. Podařilo se mi sice rozvířit kalné vody, ale místo, aby se tím pročistily, zvedlo se pouze bahno ode dna. Blázen, šílenec, morbidní zvrhlík... to jsou jen některé z titulů, jimiž mě častovali představitelé české kultury." (str. 141)

 

Anotace knihy zní téměř akčně, slibuje poznat Nerudu jako výtržníka, rebela, znalce pivnic a vináren, svůdce žen a tanečníka, ale román je až na několik epizod psán spíše jemně a popisně, místy může působit až zdlouhavě, neboť materiálů, které autor prostudoval a které chtěl zpracovat, je mnoho. Otomar Dvořák však zachovává svěží čtivý styl. Text doplnil ukázkami z děl Jana Nerudy a také korespondence, čímž příběh získává na autentičnosti.

 

Autor se jako muž vžil do situace Jana Nerudy a zachytil jeho složitou povahu velmi podrobně a s pochopením. Čtenářka bude zřejmě stát na straně ženských postav, které v příběhu vystupují, neboť Nerudovy myšlenkové pochody a reakce působí někdy z ženského pohledu nepochopitelně. Stále však musíme mít na paměti, že Neruda v románu Srdce v kleci je autorským zpracováním Otomara Dvořáka, který si stanovil jako cíl vykreslit Jana Nerudu jako člověka bez čítankových příkras. Obsáhlý příběh zcela jistě zaujme každého čtenáře, který rád proniká do starých časů, kdy naši básníci v době monarchie a tvrdé cenzury bojovali za českou řeč a tvořili díla, která se stala pilíři naší národní literatury.

 

"Dráždilo mě dívat se na její řádky, plné gramatických chyb. Anička! Co je pro mne Anička? Proč udržuju něco, co už dávno vyčpělo? To je jedna z neblahých vlastností nás Malostraňáků, zvyk je pro nás železný krunýř, drátěná košile; někdy si připadám ve vztahu s Aničkou jako ten sokol, jenž na vrcholu mikulášské věže trhá zakřiveným zobanem panenskou holubici, až kolem létají zkrvavené kusy svatebních košil." (str. 201)