Recenze: Petra Dvořáková – Dědina

• 

Vytvořeno 28. 6. 2018 1:00

Autor: Jolana Hlušičková

„Chodit v teplákách je něco jiného, než se do nich narodit,“ konstatovala Petra Dvořáková v rozhovoru pro nakladatelství HOST k nedávno vydané knize Dědina. Dokonale vystihla fakt, že pokud jsme se na vesnici nenarodili, nejspíš nikdy úplně nepochopíme mentalitu lidí, kteří se tam narodili. A jaký je tedy vesnický život v 21. století podle Petry Dvořákové?

Vesnickou idylku nečekejte. Představa, kterou jsem si díky anotaci vytvořila, že se bude jednat o humornou oddechovku s nostalgickým nádechem ve stylu filmu Vesničko má středisková, vzala během čtení rychle za své. Autorka přinesla otevřený pohled na současný venkov, kde nezahojené křivdy z minulosti zasahují do osudů současníků. Závist, nenávist, není kam před tím utéct, všichni si vidí do talířů, ale nad tím vším vyčnívá LÁSKA k otčině, rodině a půdě. Autorka dokázala pojmenovat výrazné problémy současnosti (nejenom té vesnické) – výchovu dětí, péči o staré lidi, konflikty mezi různými generacemi. Její text rozhodně není odlehčený a humorný, naopak působí drsně až depresivně. Anotace je poněkud zavádějící, možná tak odradí čtenáře, kteří by si rádi přečetli hlubší text, a naopak čtenář, který se těší na pohodovou oddechovku, může být zklamán.

Knihu bych označila spíše za soubor povídek než klasický román. Jedná se o čtyři nezávislé příběhy:

1)    Ta naše Petruška, nevím, co z ní bude
2)    Kdo to vyzvání v neděli dopoledne?
3)    „Tak kdo dál?“ popoženu lidi za pultem
4)    „Poď čiči, de seš? Mám pro tebe kósek párku.“

Povídky jsou propojeny postavami a časem, ve kterém se události odehrávají. Osoby vypravěčů se střídají, takže čtenář získává náhled na celou vesnici z různých úhlů. 

Nejsilněji na mě zapůsobilo vyprávění Maruny z povídky „Tak kdo dál?“ popoženu lidi za pultem. Jedná se o příběh vesnické prodavačky, chladné a nevlídné ženy, která ale ve svém nitru skrývá lásku ke své rodné vsi, rodině, půdě, i „sedláckou“ moudrost:

Nejhorší je, že lidi sou závistiví. Strašně závistiví a pamatujou si všechno! Kdekdo mně dává dodneška zežrat, že dcera vod sedláků si pořídila vobchod. A že zas prej na lidech rejžuje, jako kdysi. Ale na to, jak naši museli všecko vodevzdat družstvu, na to už zapomněli. (Str. 78).

Tady na dědině člověk musí umět vodpustit. I těm závistivejm. To nestačí jednou za život. To musíte každej znova, jinak byste tady nemohli žít. (Str. 80).

To, že Petra Dvořáková psát umí, dokázala už ve svých předchozích knihách. Ale v Dědině předvedla nadstandardní výkon, oslnila úžasným citem pro jazyk. Dialogy psané v nářečí dodávají textu hodnověrnost, stejně jako uvěřitelné psychologické profily jednotlivých postav. Škoda jen, že jsem se ve velkém množství postav ztrácela, často jsem si nebyla jistá, kdo zrovna text vypráví. A to i přesto, že jsem náhodou přibližně v půlce knihy zjistila, že na rubu obálky je namalovaná „vztahová“ mapa celé vesnice s informací, kdo je kdo.

Ve svých recenzích zmiňuji často pocity z přebalu knihy. V ideálním případě by měl totiž zapůsobit tak, aby přilákal pozornost a my jsme mezi ostatními žhavými novinkami sáhli právě pro ni. U Dědiny se to podařilo, Lucie Zajíčková vytvořila skutečně originální přebal, který dokáže vykouzlit představu vesnického stolu s kostičkovaným ubrusem, talířem po babičce, možná v naší fantazii zavoní i domácí bábovka a přinese aspoň na chvilku iluzi dokonalé venkovské idyly.