Recenze: Šúsaku Endó – Mlčení

• 

Vytvořeno 1. 7. 2018 1:00

Autor: Klára Fialová

Mlčení je historický román o střetu dvou životních filozofií, křesťanské obětavosti a japonské svéráznosti, které si neumí dost dobře porozumět, dodnes možná nejsou s to dokonale pochopit jedna druhou. Kniha má jen něco málo přes 200 stran, přesto představuje téma hluboké krize víry v jeho nejniternější podobě.

Dílo oceněné Tanizakiho literární cenou přenáší čtenáře na japonské ostrovy první poloviny 17. století. Japonská vláda, která ještě před nějakou dobou přijímala každou evropskou křesťanskou misii s otevřenou náručí, začala zemi před cizinci pomalu uzavírat. Každý křesťan byl perzekvován, sebemenší projev víry krutě a nelidsky potlačen.

Hlavním protagonistou knihy je mladý portugalský kněz Rodrigues, který spolu se svým společníkem potají připlouvá do japonské vesnice – jedné z mnoha, v jejímž podhoubí ještě přežívají zbytky víry. Sžívá se s místními, křtí jejich děti, naslouchá zpovědím. Žije zde ve skrytu, ale vcelku poklidně. Problém přichází s prvním úderem zákona, mnozí vesničané jsou vyslýcháni a následně zabiti. Poslední chvíle prožívají paradoxně připevněni ke kříži. Rodrigues je přinucen vydat se na novou cestu. Jenže s každým krokem přichází další otázky, další pochybnosti. Nakolik vlastně rozumí prostředí, v němž se ocitl? Proč se Bůh neozývá? Proč beze slov přihlíží takovému utrpení? Proč mlčí… jako moře?

Milan Kundera ve své eseji Zneuznávané dědictví Cervantesovo píše o tom, že jedinou moudrostí románu je moudrost nejistoty. Neplatí to ale o nakonec životě celkově? Existuje něco děsivějšího než jistota, ta jistota, kterou se obaluje ideologie hlásající jedinou (absolutní) pravdu, ta, která stojí na počátku každého konfliktu? Takovou jistotou byla knězi víra. Ale realita, kterou v bezpečí své rodné země nemohl nikdy okusit, ho teď hlodá ze všech stran. Nevinní lidé kolem něj umírají jako psi, a to jen proto, že prošel jejich životy a šířil to nejčistší, v co kdy věřil. Hradba jeho přesvědčení se teď s každou další zkušeností pomalu rozpadá. Chce se po něm jediné – aby se zřekl své víry a odvrhl Boha tak, jako to udělalo mnoho křesťanů před ním.

Jeho cestu „na Golgotu“ provází postava Jidáše, v tomto případě v podobě zbabělého Kičidžiróa, jenž je pro záchranu vlastního života ochotný obětovat i svou hrdost. Rodriguesův osud se nápadně podobá tomu Kristovu, on sám si tuto skutečnost uvědomuje. A možná v tom se právě skrývá jeho největší sebeklam. Co ho opravdu žene dál? Představa, že všichni mrtví jsou už na lepším místě a jejich oběť tak nebyla marná, nebo sobecká touha po mučednictví? Cestu za ním ale lemují mrtvá těla nevinných.

Začal se ptát sám sebe. Usiluješ opravdu o tak neokázalé hrdinství? Anebo chceš podstoupit smrt jen pro marnou slávu a netoužíš po pravém, skrytém mučednictví? Nepřeješ si snad, aby tě věřící velebili, modlili se k tobě a mluvili o tobě jako o světci? (Str. 131)

Ježíš Kristus miloval každou jednotlivou lidskou bytost, dokázal by se tváří v tvář jejich utrpení vzdát a zradit tak všechno, o čem byl přesvědčený?