Recenze: Aleš Misař – Na dně rozednění

• 

Vytvořeno 13. 7. 2018 0:00

Autor: Jiří Lojín

Básnická sbírka Na dně rozednění obsahuje verše, které Aleš Misař napsal mezi lety 2011 a 2016. I když vznikala v poměrně rozsáhlém časovém období, je její obsah konzistentní a jednotlivé oddíly zahrnují verše tematicky dobře rozlišitelné.

 

Autor sbírku rozdělil do pěti částí a začíná tím nejintimnějším, jak naznačuje název Milostná snítka. Nejde o prvoplánovou milostnou poezii, verše vycházejí z autorova nitra jako vyznání, dívku oslovuje jen jako mimochodem, přesto není pochyb, že je pro NI určena. Součástí prvního oddílu je i část Těžké dnění, v níž se verše nesou v méně osobní rovině a stala se přechodem k části druhé, jež dala název celé sbírce Na dně rozednění. Už od prvních veršů je zřejmé, že tentokrát při jejich tvorbě myslel autor na konkrétní lidi, známé i rodinu. Jiné mají však meditativní ladění, Příhoda v parku se inspiruje pádem listu za stromu na zem a tato zdánlivá nicotnost přerůstá až k symbolickým rozvahám o smyslu smrti. Lyriku, využívající konkrétní, přeostřený detail, najdeme i v dalších textech. 

 

Následující básně krok za krokem vedou ke konci roku, avšak ne systematicky – Aleš Misař je básník, nikoliv matematik, proto v koncepci básní panuje přiměřený chaos, ovšem jen na té úrovni, která odlišuje umění od vědy.

 

Autor, i když to v současné poetické tvorbě není pravidlem, nerezignoval na rým. To je ovšem pouze formální hledisko. Působivost Misařových textů tkví v košatosti obrazů a metaforách, slova se transformují v jiná, můstkem může být homonymum či zvuková podobnost. Část nazvaná Hra o slovo tento aspekt zdůrazňuje. Samozřejmě, pro básníka jsou slova stavebním materiálem, tím nejdůležitějším, co pro svou práci potřebuje. Je na místě, složit jim prostřednictvím veršům hold, oslavit je tak, jako v milostné básni svou dívku.

 

Báseň Strach představuje vlastně samostatnou kapitolu, opět jde o jakýsi jemný přechod, kdy za sebou Aleš Misař zanechává krotkou poetiku, zavádějící čtenáře do tiché krajiny bdělého snění. Básně se postupně vyostřují, stávají se agresivnější, Prodavačka růží u Muzea nabývá až tónu poezie prokletých básníků. Přestává jít o lásku, přírodu, krásu slov, začíná zrcadlení syrovější stránky života. Poslední kapitola nazvaná Městopisy nemůže být jiná. Město již ze své podstaty působí na básníka jinak. Poezie zůstává, ale vychází ze špinavých zákoutí, davů lidí, nebo naopak prázdných ulic. K městu neoddělitelně patří i nádraží, i ta hrají roli v Misařových básní. Zákonitě se objevují i témata, vycházející z autorova rodného Nymburka.

 

Útlou básnickou sbírku Aleše Misaře doplňují ilustrace Milušky E. Zítkové, vzdušné a křehké grafiky, stejně poetické jako verše, s nimiž jsou svázané. Celek působí velmi přívětivě, i když není jednoduché obsahu rozumět. Základem dobrého vztahu k poezii však je právě pochopení, že není potřeba vše přesně chápat, stačí nechat se unést.