Recenze: Antonín Šlechta – Ptala se mne na štěstí

• 

Vytvořeno 17. 9. 2018 0:00

Autor: Jiří Lojín

Hledat ve zdánlivě fádních životech obyčejných lidí perličku příběhu je umění, které není dáno všem. Přesto se v nich vždy nějaká skrývá a záleží jen na autorovi, jak ji dokáže odhalit a předat čtenářům. Kniha Ptala se mne na štěstí, kterou napsal Antonín Šlechta, do této kategorie bezpochyby patří.

Autor své povídky koncipoval jako převyprávěné příběhy konkrétních lidí. Přestože není důležité, zda jsou osudy, jež popisuje, skutečné, řada indicií naznačuje, že tomu tak skutečně je. Každá z povídek je uvedena odstavcem, v němž vysvětluje, od koho ten či onen příběh vyslechl a jakým způsobem jej zpracoval. U některých mění jméno hrdiny, někdy dokonce vše bere na sebe a vystupuje jako fiktivní vypravěč.

Sbírku uvádí povídka, jež dala název celé sbírce. Představuje dialog mezi autorem a Valérií, odehrávající se ve filozofické rovině, notně podbarvené světabolem a skleslou melancholií. Pochybnosti, má-li život vůbec nějaký smysl, ústí někam do ztracena, i když si autor alespoň v hrubých rysech na některé existenciální otázky odpovídá.

Povídky Antonína Šlechty nestojí na dějové lince. To, co vypravuje, jsou črty ze života lidí, dojmy, perličky, jako třeba založení Svobodné republiky Končinské slunné pláně. Pro autora není důležitý samotný fakt, že si někdo založí vlastní republiku, nebo snad nějaká pikantnost s tím spojená, ale atmosféra, která v ní vládne, a vnitřní postoj jejího zakladatele.

Dalším typem textů, obsažených ve Šlechtově sbírce, jsou eseje na volné téma, autor se například vžívá do pocitů cibule, zpracovávané atraktivní kuchařkou, nebo se zamýšlí nad významem svého jména. V povídkách tohoto ražení je prostor pro mírný humor, i když autor nepatří k těm, kteří se snaží čtenáře pobavit za každou cenu.

Některé příběhy rezonují s autorovým životem, zejména pokud se týkají rozpadů partnerských vztahů, ovšem takové téma se v literatuře objevuje velmi často a spisovatelé do něj rádi promítají své zkušenosti, zejména proto, že jde o silné a emotivní zážitky. Antonín Šlechta se ale zdařile vyhýbá nástrahám přeexponovaných citových výlevů.

Jak už tady padlo, děj není to, co bychom ve Šlechtových povídkách mohli hledat. V této souvislosti je zřejmé, že ani pointa není výrazná, mnohdy povídky ústí spíše do vytracena. Důležitá je atmosféra a pocit, který ve čtenáři vyvolává. Autor doslovu Karel Sýs charakterizuje Šlechtovy texty jako poezii a skutečně se jí velmi blíží. V tom dobrém smyslu, kdy autor dává důraz na jiné aspekty slova než striktně významové.

Povídky Antonína Šlechty je potřeba procítit, ocitnout se v nich „na plný úvazek“, dovolit si nehledat v textu nějakou historku. Je to obtížné, protože obliba poezie stále klesá, čtenáři ztrácejí schopnost ji vnímat. Žijeme v době touhy po příbězích, které už nejsou jen součástí televizních seriálů, ale i většiny knih. Proto je dobře, že to někteří autoři stále nevzdávají a nepřizpůsobují se vkusu středního proudu.