Recenze: Shaun Tan – Cikáda

• 

Vytvořeno 15. 1. 2019 1:00

Autor: Ester Dobiášová

Zranitelná, nepochopená, osamocená. Hlavní postava nové knihy Shauna Tana Cikáda je bezesporu zvláštní, nedá se lehce uchopit a pochopit, je cizí. Každý do ní vkládá a bere si z ní podle svých zkušeností, které ona obohacuje. V tom je její síla.

  

Nejspíš každému se při pohledu na obálku knihy Cikáda vybaví Řehoř Samsa z Kafkovy Proměny. U šedé stěny stojí zelený hmyz s velkýma očima na boku hlavy, šesti končetinami drží úřední papír, na sobě o číslo větší šedý oblek s kravatou. I zde se setkáváme s procesem proměny a se silnou, mnohovýznamovou pointou.

 

Šedé jednotvárné bloky o různé výšce na vnitřní straně obálky evokují jednolitost mrakodrapů. Ale tomu, kdo někdy navštívil Berlín, mohou evokovat Židovský památník, také zvaný Památník holocaustu. Ten je na ploše více jak třinácti tisíc metrů krychlových zobrazen formou bytelných betonových kvádrů uspořádaných v rovnoměrných, sestupných a vzestupných řadách. Ať už si bloky asociujeme jakkoli, vyvolávají pocit bloudění a ztracenosti, což podtrhuje jedna z celostránkových ilustrací v rámci příběhu, kdy cikáda ozářená monitorem sedí opuštěná v nekončící řadě šedých kancelářských kójí během jednoho z nesčetných přesčasů.

 

Šeď, jednolitost, odcizenost, poníženost, nepřátelské prostředí, to je strohý výčet charakteristických a opakujících se rysů, které spolu s odosobněným vyjadřováním cikády formují bezútěšnou atmosféru příběhu: „Sedmnáct let. Žádné povýšení. Na personálním říkat, cikáda nebýt člověk. Nepotřebovat personální. Cik! Cik! Cik!“ (Str. 3).

 

Cikáda mezi lidi jednoduše nepatří. Právě proto se jí přece jen snažíme porozumět, klade před nás otázky, probouzí zvědavost, nutí nás vcítit se do postaviček podobného osudu, které můžeme sledovat kolem sebe. Kde se vlastně vzala cikáda mezi lidmi? Proč mezi nimi zůstává i za špatných podmínek? Jak si takový příběh interpretovat? 

 

Britský deník The Guardian poukazuje na témata šikany na pracovišti a na nedůstojné pracovní podmínky migrantů. Této interpretaci by odpovídalo i vyjádření autora, jemuž charakter cikády trošku připomíná situaci jeho otce Binga, když se přestěhoval za prací do Austrálie a setkal se s nedoceněním. Celý život strávil v kancelářích a jazyk cikády by mohl odpovídat jeho špatné angličtině. Na zadní straně knihy čteme, že je příběh mírněji a obecněji určen pro každého, „kdo se kdy cítil nedoceněný, přehlížený nebo přepracovaný.“

 

Závisí tedy na čtenáři, jak bude postavu cikády se svými životními strastmi interpretovat, s jakou zkušeností ke knize přichází a co v něm příběh bude asociovat. Pole možností je široké, což je pro knihy Shauna Tana charakteristické, připomeneme-li si jeho fantastické knihy jako Pravidla léta, Příběhy z konce předměstí nebo Nový svět (recenze zde). Sám autor doufá, že po přečtení a promyšlení jeho nového příběhu bychom mohli být pozornější k lidem kolem nás, kteří mohou být tišší, nenápadní, možná šikanovaní a odmítaní, těžko čitelní, ale kterým se můžeme přesto pokusit porozumět a věnovat jim svoji pozornost.