Recenze: Judy Leigh – Ještě to nebalím, vzkazuje babička

• 

Vytvořeno 21. 1. 2019 1:00

Autor: Tereza Zítková

Evie Gallagherová už má života v domově důchodců plné zuby. Po smrti svého manžela si myslela, že nezvládne bydlet ve svém domě, a tak se odstěhovala sem. Bohužel to ale není to pravé ořechové, a tak se jednoho dne rozhodne svůj osud do svých rukou a z domova uteče. Je jí přece jen 75 let a ona chce ještě něco zažít. Prvotina autorky Judy Leigh Ještě to nebalím, vzkazuje babičkaje zábavná a poučná zároveň.

Evie si svou nově nabytou svobodu náležitě užívá. Po několika dnech se ocitne až ve Francii a cestuje touto krásnou zemí ve svém novém obytném voze. Cítí se zase mladě a svěže. Zastaví si, kde chce, ochutnává víno a dobré jídlo, seznamuje se s kulturou i s novými lidmi. Pak zakotví v jedné irské hospodě a najde znovu smysl svého života.

Její elán se ale nelíbí všem. Její syn Brendan má pocit, že by měla matka sedět v domově důchodců a rozhodně se netoulat po Evropě. Její zmatené zprávy ho v jeho přesvědčení jen utvrzují. A tak se rozhodne vzít si dovolenou a se svou ženou Maurou se vydají Evie zachránit. Když ale uprchlici najdou, zjistí, že ona rozhodně zachraňovat nepotřebuje, naopak – Brendan už svou matku neviděl dlouho takhle šťastnou a spokojenou. V kontrastu k matčinu štěstí si o to víc uvědomuje svou manželskou krizi a doléhá na něj smutek a zároveň vztek.

Kniha Ještě to nebalím, vzkazuje babička se určitě bude líbit čtenářům, kteří si oblíbili Stoletého staříka či Tajný deník Hendrrika Groena. Tyto důchodce spojuje jedna úžasná vlastnost. Rozhodně si nechtějí připustit, že by na něco neměli, a nechtějí strávit svůj život sezením a stěžováním si na své chatrné zdraví, nevděčné děti a nechutné jídlo v jídelně, chtějí žít. A i když mohou na své okolí působit bláznivě, je jim to jedno. Moc času jim nezbývá a ten, co zbývá, si chtějí pořádně užít. Proto podnikají bláznivé cesty a ukazují svým bližním, že šťastní můžete být v jakémkoliv věku.

Kolem štěstí se vlastně točí celý příběh této energické babičky. Evie věří, že v ní trochu irského štěstí ulpělo. Věří, že jejím šťastným číslem je číslo čtyři, a mnoho událostí, které se jí za život udály, její názor potvrzují. Evie filozofuje nad svým životem a přemýšlí, kolik času ztratila a zda ještě může dohnat příležitosti, které promrhala. Rozhodně ale ničeho nelituje, za svůj prožitý život je ráda. Ví, že by mohlo být lépe, ale mnohem víc si uvědomuje, že vždy může být ještě hůř. Váží si všeho, co měla, a hlavně si váží toho, co má v tento aktuální okamžik. A to se mi moc líbí. Člověk neustále hledí buď do minulosti, kde hledá, co by změnil, nebo se neustále těší na něco, co má teprve přijít. Často si ale nevšimne té krásy, která ho obklopuje právě teď.

V knize Ještě to nebalím, vzkazuje babička se střídá pohled hlavní hrdinky Evie a jejího syna Brendana. Každý má na svůj i život toho druhého jiný pohled a samozřejmě si myslí, že ho vidí a zná lépe. Postupem času se k sobě dostávají blíž a blíž a uvědomují si, že nezáleží na tom, co si myslí oni, ale co si o sobě myslí člověk sám. Důležité je žít a nechat žít bez předsudků a pomlouvání. Dát prostor druhému člověku bez jakýchkoliv podmínek.