Recenze: Sofia Ludbergová – Červený adresář

• 

Vytvořeno 24. 1. 2019 1:00

Autor: Jolana Hlušičková

Před časem jsem šla kolem knihkupectví a za výlohou zahlédla knihu Sofie Ludbergové Červený adresář. Byla z toho náklonnost na první pohled, nádherná obálka a zajímavá anotace mě už nepustily ze svých spárů a knihu jsem si plná očekávání nevšedního čtenářského zážitku prostě musela přečíst.

 

Hlavní hrdinka se jmenuje Doris a je jí 96 let. V současné době žije sama v bytě v centru Stockholmu. Od roku 1928 vlastní červený adresář, kam si zapisuje kontakty na lidi, které během svého života potkala. Většina jmen v adresáři je už přeškrtnutá, jejich nositelé zemřeli a Doris sepisuje vzpomínky, které by chtěla předat své praneteři Jenny, aby příběhy lidí z červeného adresáře žily dál.  

 

Během života se člověk setká s tolika jmény. Napadlo tě to někdy, Jenny? Všechna ta jména, která přijdou a zase odejdou. Zlomí člověku srdce a přinutí ho plakat. Některá si zamiluješ, jiná nenávidíš. (Červený adresář, strana neuvedena).

 

Zajímavostí je, že předobrazem hlavní hrdinky byla autorčina prateta, skutečný je i samotný adresář v červených deskách. Při čtení jsem si uvědomila, že možná někdy opomíjíme životní osudy předcházejících generací, třeba i v rámci své rodiny. A také to, že adresář si už v současné době vede málokdo, většinou jsme skončili u kontaktů v mobilu. Není to škoda?

 

V knize se prolínají dvě dějové linie, současnost, bilancování stařičké Doris, s linií tvořenou vzpomínkami. Stará paní zůstala sama, Jenny žije daleko, jsou spolu v kontaktu jen přes internet. Doris sužuje bezmocnost, je odkázaná stále více na svou ošetřovatelku, protože tělo selhává a vypovídá službu, zatímco mozek funguje velmi dobře. Tato linie je výborně napsaná, autorce se podařilo naprosto uvěřitelně zachytit stáří se všemi jeho odstíny, moudrostí i smířením.

 

Druhá linie vykresluje nelehký osud Doris i příběh její životní lásky na pozadí složité doby prostřednictvím vyprávění o lidech, jejichž jména obsahuje červený adresář. Tato linie ale působí málo propracovaně, text je často zakončen odstavcem vysvětlujícím, jak dotyčný(á) zemřel(a). Michel Faber by z toho udělal minimálně 600 stran, autorka nepotřebovala ani polovinu, ale možná právě díky určitému zjednodušení jsem knihu přelétla jako vítr. Drobnou výhradu bych měla k poněkud „přeslazenému“ závěru, ale ostatní čtenářky možná právě takový závěr ocení. 

 

Krásná obálka a velmi dobře napsaná anotace vzbuzující ve čtenáři zvědavost mě chytly na udičku. A nelituji. I když si myslím, že kniha měla mnohem větší potenciál, nápad byl perfektní, zpracování však trošku pokulhávalo, Červený adresář mohu zejména romanticky naladěným čtenářkám vřele doporučit. A na finální rozuzlení bych citlivějším povahám poradila připravit si kapesníček, je možné, že nějaká ta slzička se v očích objeví.