Recenze: Iva Tajovská – Hořící nebe

• 

Vytvořeno 22. 10. 2019 0:00

Autor: Jiří Lojín

Po úspěšném románu Odpusť, že jsem se vrátil (recenze zde) se jeho autorka znovu ponořila do vyprávění o osudech rodiny těžce poznamenané první světovou válkou. Hořící nebe posouvá časovou linii dále, téměř ke konci druhé světové války, konkrétně do roku 1944, do doby vystupňovaného nacistického teroru po atentátu na Reinharda Heydricha.

Kniha se neobejde bez malého ohlédnutí, aby byl čtenář zasvěcen do toho, co se se členy rodiny dělo v meziválečném období, v letech, kdy lidé doufali, že se útrapy poslední války nebudou opakovat. Nejdůležitějším se stal příběh Františkovy dcery Sofie, kterou v Čechách přejmenovali na Soňu, aby předešli zbytečným otázkám a dohadům o jejím původu. Sofie, která nikdy nebyla úplně zdravá, při jednom ozdravném pobytu v zahraničí otěhotněla s fotografem Georgem. Učitel Miloš si Sofii vezme, aby ji uchránil před osudem svobodné matky. Jejich manželství je však jedna velká katastrofa. Sofie porodí holčičku a dá jí jméno Jiřinka, po jejím pravém otci. To vše je však jen předehrou ke katastrofě mnohem větších rozměrů, která postihne nejen rodinu, ale mnoho dalších lidí.

Jedním ze zásadních bodů knihy se stalo bombardování pardubické rafinérie. O této události toho bylo již napsáno mnoho nejen historických pojednání, ale stala se i tématem v beletristických knihách. Lze ji zkoumat z mnoha úhlů a uchopit ji různými způsoby, dodnes se město potýká s následky bombardování, zejména v podobě nevybuchlých bomb, s nimiž se musí počítat při každých zemních pracích v okolí rafinérie Paramo.

Iva Tajovská si jako jedno z témat své knihy zvolila kontroverzní vztah místních obyvatel k akcím spojenců, k nimž se staví podobně jako ke zmíněnému atentátu na říšského protektora. Ostatně ambivalentní vztah k těmto událostem přetrvává dodnes. Částečně je v Češích zakořeněný kvůli komunistickému výkladu dějin, který nechtěl západu ponechat žádnou zásluhu za vítězství ve druhé světové válce. Autorka vkládá do úst svých postav různé argumenty, ale nesnaží se za každou cenu preferovat „ty správné”, stejně jako se nesnaží potrestat „ty zlé”, což jsou v jejím románu zejména obchodník Sůra a jeho manželka. Autorka zůstává v roli nezaujatého pozorovatele, nestaví se do pozice soudce, pouze vypravěče.

Autorčini hrdinové – tím mám na mysli kladné hrdiny – nejsou okázalí, ani prvoplánově stateční. Jejich typy vycházejí ze skutečných osudů lidí, kteří neměli příliš na výběr, jestli se do nějaké nebezpečné situace zapletou. Jejich volba spočívala jen v tom, jak se v takové situaci zachovají. Ovšem jde pouze o zdánlivě svobodnou volbu, protože je již dána předem. Většina lidí neví, jak se zachovají v krizové situaci, a v ní už není čas na přemýšlení. Takovými postavami jsou v románu Ivy Tajovské Miloš, František a celá jejich rodina. Jsou kladní hrdinové, nejsou však neohrožení a zcela reálně se bojí o sebe a ještě víc o své blízké. Nacistická mašinérie v té době pracovala neúprosně a efektivně také díky udavačům, kterých se našlo vždycky dost. Přestože se za ně český národ styděl, za komunistů se opět jejich řady rozrostly, částečně kvůli strachu, částečně kvůli prospěchu, který z udávání kynul. Motivací v obou režimech byla i závist a touha ublížit sousedovi kvůli banální rozepři. Základní rys povahy nelze zlomit, a tak zatímco jedna skupina lidí pomáhala, i když měla strach, druhá kolaborovala.

Trochu násilným dojmem působí dějová linka vztahu Sofie a George, klenoucí se od začátku až do konce. Autorka může namítnout, že se něco podobného mohlo stát, a třeba se i stalo, avšak pravdivé příběhy často působí nepravděpodobněji než ty vymyšlené. Stejně jako román Odpusť, že jsem se vrátil, ostatně jako všechny autorčiny knihy, je kniha Hořící nebe pečlivě vystavěná, děj je vyprávěný s klidem, kontrastujícím s hrůzami, o nichž vypráví. S terorem, kterému bylo vystaveno civilní obyvatelstvo Pardubic a vlastně celého Česka, k němuž se přidaly i akce spojenců.

Technické detaily, týkající se bojové techniky, zejména bombardovacích letadel, přispívají k přesvědčivosti díla. Nekontroloval jsem podrobnosti, ostatně jde o román a ne literaturu faktu, ale působí velmi věrohodně, stejně jako údaje historické a geografické.

Kniha Hořící nebe je důstojným a vyváženým pokračováním předchozího románu Odpusť, že jsem se vrátil. Román takového typu nemůže nikdy definitivně končit a z historie víme, že rodinu čekají další zkoušky života v totalitní společnosti. Možná se autorka rozhodne udělat sondu i do této doby.

Ivě Tajovské byla za její nový román Hořící nebe udělena Střediskem východočeských spisovatelů cena za mimořádně kvalitní dílo (viz zde).