
Haruki Murakami je japonský spisovatel proslulý svými obsáhlými romány. Tentokrát mu v nakladatelství Odeon vychází sbírka povídek jménem První osoba jednotného čísla. Všechny povídky vypráví mužský bezejmenný hrdina v singuláru – odtud je i název celé knihy. Povídky mají společný motiv zvláštního zážitku, který není ani po letech vyřešen.
Osm příběhů ve sbírce První osoba jednotného čísla je plný Murakamiho fetišů – jazz, klasická hudba, Beatles, baseball a tajemná žena. Snad jen obligátní kočka tu chybí. Je nahrazena mluvící opicí. Povídky, stejně jako romány, vyvolávají existenciální otázky o paměti, vnímání reality a smyslu života. Vypravěči povídek jsou muži středního věku, kteří tak trochu pohrdají Beatles a dávají přednost Schumannovi.
V jedné z povídek je přece jen hrdina uvedený jménem, je jím jméno samotného autora. Povídka vypráví o historii jeho fanouškovství pro místní baseballový tým. Murakamiho oblíbený tým nebyl moc dobrý a hodně prohrával. Autor rozvíjí myšlenku, nakolik ho prohry jeho týmu naučily přijímat porážku v životě s grácií. Nostalgické vzpomínání nelze brát za čistou autobiografii, některé detaily z povídky nesedí na Murakamiho život.
Krátké příběhy jsou útržky ze života postav, které náhodou začnou rozmlouvat s někým, kdo má podobné zájmy. Prostřednictvím těchto rozhovorů Murakami předává čtenáři existenciální otázky a střípky moudrosti. Podivná setkání, která nemají dlouhé trvání, se občas zdají postavám příběhu beze smyslu. Rozjímání nad tím „co tím chtěl autor říci“ je jeden ze způsobů čtení Murakami děl a je s jeho texty neodmyslitelně spjato. Náznaky a narážky spolu s tajemnými setkáními buduje atmosféru očekávání, která bývá často nenaplněna.
Murakami umí navodit nostalgii drobnými neurčitými vzpomínkami. Třeba na první lásku ze střední školy nebo na náhodnou milenku. V obou případech je hlavní hrdina melancholicky neurčitý a přiznává, že konkrétní žena pro něj nebyla dost důležitá, aby si ze setkání pamatoval více, ale i přesto není vzpomínka urážlivá, ale spíše něžná a sentimentální.
Při popisech žen zůstává Murakami věrný svému stylu, i když ho někteří zahraniční recenzenti obviňují z objektivizace a mysogynního popisu ženského těla. Je pravda, že v povídce Karneval až obsedantně zdůrazňuje nehezký obličej ženy a v úžas ho uvádí fakt, že tak nepěkná žena má tak krásného manžela. Staví se do pozice upřímného pozorovatele a občas dává ženskému (ne)vzhledu až přehnaný důraz. Nicméně se Murakami ve svých postojích k ženským postavám nedostává za hranici vkusu či urážky.
Protipólem k těmto povídkám je poslední text, který dal název celé knize. Má výrazné kafkovského ražení. Hlavní hrdina si rád čas od času oblékne oblek s kravatou a vyrazí na toulky městem. Tentokrát se zastaví v baru na skleničku, kde ho osloví žena velmi matoucí poznámkou o tom, že ví, jak ohavně se choval k její přítelkyni. Hlavní hrdina netuší, o čem žena mluví, přesto nesebere odvahu jí oponovat a s velmi nepříjemným pocitem prchá do náhle neznámého světa.
Osm příběhů knihy První osoba jednotného čísla nepřináší mnoho nových motivů, ale je to skvělá první kniha pro nováčky a zároveň fanouškům připomíná, proč mají tohoto japonského autora tak rádi.
Název: První osoba jednotného čísla
Autor: Haruki Murakami
Překlad: Tomáš Jurkovič
Nakladatelství: Odeon
Místo vydání: Praha
Rok vydání: 2022
Vydání: 1.
Počet stran: 184
ISBN: 978-80-207-2097-9