Recenze: Olga Tokarczuková – Empusion

• 

Vytvořeno 18. 10. 2023 1:00

Autor: Jiří Lojín

Polská spisovatelka Olga Tokarczuková má rozhodně vypravěčský talent, o čemž svědčí nejen popularita jejich knih, ale i vysoká literární ocenění včetně Nobelovy ceny, která jí byla udělena v roce 2019. Její nový román Empusion sice není tak rozsáhlý jako Knihy Jakubovy (recenze zde), ale i tak budí zvědavost a pozornost.

 

 

Jedním z důvodů této zvědavosti je – mimo tajemného  názvu – také označení přírodně-léčivý horor. Co si má pod tímto pojmem člověk představit? Částečně je tato otázka zodpovězena v anotaci knihy a také hned na prvních stránkách románu. Hlavní hrdina Mieczysƚaw Wojnicz přijíždí do městečka Görbersdorf, aby se vyléčil z tuberkulózy. V tuto chvíli by čtenář mohl očekávat cosi podobného Mannovu Kouzelnému vrchu, ale autorka míří poněkud jiným směrem. 

 

Už samotné místo děje je zajímavé a pro autorku charakteristické. Jde o česko-polské pomezí, které se v jejích románech objevuje velmi často. Ovšem v době, kdy se román odehrává (rok 1913), bylo součástí Pruska. Pro doplnění – jde o území, které často přecházelo z jedněch rukou do druhých. Všechny názvy měst jsou tedy německé, Němci jsou i místní lidé a hlavní hrdina, i když je jeho mateřštinou polština, hovoří s ostatními pacienty německy. Aby zmatení národů a jazyků bylo ještě dokonalejší, pochází Mieczysƚaw ze Lvova, což je dnes na Ukrajině.

 

Čtenář díky tomu získá lepší představu o uspořádání tehdejší Evropy, které bylo první a druhou světovou válkou řádně změněno, a možná tak lépe porozumí různým konfrontačním prohlášením, která znějí z úst radikálních politiků i dnes, či zejména dnes.

 

Autorka na scénu přivádí další postavy, zejména Mieczysƚawovy spolupacienty – Lucase Longina, Augusta Augusta, Waltera Frommera a Thila von Hahn. Jejich jména jsou volena tak, že evokují různé známé reálné i fiktivní osobnosti, i když jde možná pouze o náhodu. Olga Tokarczuková se nesnaží přiblížit žádného z nich modernímu čtenáři, jejich jednání i slovník jsou poplatné době, v níž žijí, či lépe řečeno jejich literárním obrazům. Vkládá jim do úst citáty z literárních i filozofických děl počátku minulého století.

 

Tím se dostáváme ke koncepci románu. Nejprve leží těžiště textu v rozhovorech mezi pacienty, ubytovanými v Penzionu pro pány. Většinou mají výrazně  mizogynské zbarvení, pánové se předhánějí v bonmotech o neschopnosti žen. Ještěže nikdo z kritiků nemůže autorce vkládat tyto výroky přímo do úst. Pokud by knihu napsal muž, ocitl by se v dnešní době ve vážném nebezpečí. Postupem času se však těžiště přesouvá k problematice silné přírody, opět k oblíbenému tématu Olgy Tokarczukové – vzpomeňme třeba knihu Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých. Teprve na posledních stránkách se v plné síle projeví, proč se o knize hovoří jako o hororu. V přelomové kapitole se mění i rytmus vyprávění, děj najednou dostává spád a všechny hovory pacientů se najednou zúročí.

 

Teprve po přečtení celé knihy čtenář docení kompozici, kterou autorka dokázala do knihy vložit. Vše najednou dostává svůj smysl, ba i pověstná Čechovova puška. V případě této knihy se

vyplatí nechat si trochu prostoru na přemýšlení, protože význam některých detailů se vynoří až po chvíli.

 

Olga Tokarczuková dokáže mistrně vyprávět, ale Empusion nestojí pouze na ději. Autorka disponuje bohatou slovní zásobou, nebojí se v hojné míře používat metafory, čímž se odlišuje od pouhých vypravěčů příběhů. Kniha nás nezavádí na počátek minulého století pouze dějem, ale i způsobem, jakým je prezentován čtenáři.

 

Fotografie a pohlednice míst, která jsou v knize zmíněna, přispívají k pocitu reality románu, podobně jako doslov, v němž autorka komentuje další osudy svých hrdinů. Je těžké na první přečtení odlišit hranici, kde začíná fikce, ale právě v tom spočívá krása dobré literatury.