Recenze: Kristina Ohlssonová – Ledoborec

• 

Vytvořeno 26. 10. 2023 1:00

Autor: Jiří Lojín

Severská krimi je u nás oblíbená a dávno jsou za námi doby, kdy ji hlavně zastupovali spisovatelé Stieg Larrson či Jo Nesbø. Dnes je jich mnohem víc, například Kristina Ohlssonová. Její novou knihou je kriminální román Ledoborec.

Kniha začíná požárem dvou dřevěných chatek a smrtí jednoho starého muže. Vzhledem k tomu, že jde o zločin na velmi odlehlém místě s relativně malým počtem obyvatel, policisté, kteří ho vyšetřují, nemají příliš zkušeností s vraždami. Jejich kanceláří je karavan, což v zimních měsících ve Švédsku není zvlášť komfortní.

Policistka Maria a její kolega Ray-Ray se zpočátku v případu orientují jen stěží, nicméně postupně se jim daří složité vztahy rozplétat. V románu vystupuje ještě jedna důležitá osoba, tou je přistěhovalec August Strindberg. Autorka mu záměrně přiřkla jméno známého švédského spisovatele, občas to trochu ozvláštní děj.

August Strindberg je zřejmě pohledný muž, jedou po něm místní ženy, ale i jeden gay. Nu proč ne, jeden z hlavních hrdinů musí mít všechna nej. August se stává hybatelem děje jaksi mimovolně, nestojí o to, ale jakýmsi řízením osudu se všechny nitky sbíhají k němu. Jedna z nitek je i policistka Maria, s níž má vážný vztah nehledě na to, je je vdaná za násilníka, který momentálně sedí ve vězení.

Ještě se trochu orientujete? Asi ano, protože jsem počáteční rozdání karet pořádně zjednodušil a zpřehlednil. Tak tomu ovšem v kriminálním románu Kristiny Ohlssonové není. Počet postav, jimiž autorka začíná, je poměrně velký a všechny mají švédská jména, na která nejsme příliš zvyklí, přestože už u nás severské romány takřka zdomácněly.

Jak se policisté pomalu probojovávají spletí tajemství, čtenář se začíná lépe orientovat v postavách, takže nakonec už docela dobře ví, kdo je kdo a kdo je s kým příbuzný.

Společným rysem severských krimi (nejen severských) je jejich rozsah. Člověk má neodbytný pocit, že spisovatelé plní kvótu počtu znaků nehledě na účelnost obsahu. Počet vedlejších dějových linek je obrovský, ne všechny mají smysl. To vede k tomu, že vyprávění je velmi často retardované různými flashbacky či úvahami. Někdy mi to připomíná takové nezávazné žvanění v kavárně, kdy vypravěč neustále utíká od tématu se slovy „a to ti ještě musím říct!“ a stále v podstatě neříká nic.

Jediný způsob, jak v hlavě udržet jakous takous kontinuitu příběhu, je číst rychle, občas stránku jen přelétnout očima, jestli je na ní něco důležitého nebo jen nepotřebný balast. Při četbě knih takového typu, kdy nepodstatné složky převažují nad hlavním dějem, musíme předpokládat, že některé informace nejsou tak významné. To je podstatný rozdíl oproti knihám s uměleckými ambicemi či těm, jež pojednávají o vážných a znepokojujících tématech.

Kniha Ledoborec je určená spíše pro zábavu a ukrácení volného času, jako většina detektivek. Zápletka je velmi dobře propracovaná, některé nitky příběhu jsou však docela průhledné, čtenář rychle uhodne, kam vedou. Severské kriminální romány budou i u nás stále oblíbené a Kristina Ohlssonová se mezi nimi určitě neztratí.