Recenze: Štěpán Kučera – Alžírské arabesky

• 

Vytvořeno 9. 11. 2023 7:15

Autor: Jiří Lojín

Nebudu Čechy podceňovat, takže předpokládám, že většina z nás ví, že Alžír leží v Africe. Trochu větší problém bývá rozlišit Alžír od Alžírska. Takže správná odpověď na to, kde je Alžír, je: Alžír leží v Alžírsku, je to jeho hlavní město. A Alžírsko leží v Africe vedle Tuniska, země trochu známější jako prázdninová destinace. Tolik trochu kostrbatý úvod ke knize Alžírské arabesky Štěpána Kučery. Znalým se za něj omlouvám, ale mám rád jasno.

Kniha vznikla následně po románu Největší lekce dona Quijota na základě cesty, kterou Kučera do této země podnikl minulý rok. Na svém měsíčním rezidenčním pobytu sesbíral materiál, jenž následovně zformoval do krátkých kapitol, které charakteristice „arabeska“ vyhovují nejen rozsahem, ale i lehkostí, s níž je autor pojímá.

Součástí autorského záměru je i široký rozptyl témat, jež jsou obsahem jednotlivých textů. Samozřejmě – postřehy z cizích zemí jsou vždy velmi různorodé, zejména pokud jde o zemi tak exotickou, jakou Alžírsko pro Čecha je. Štěpán Kučera navíc v Alžírsku nebyl jako turista, nenavštěvoval pouze místa, která jsou pro tento účel striktně určena cestovními kancelářemi. Setkával se i s místními lidmi a vedl s nimi neformální, často i přátelské rozhovory.

Alžírsko bylo ještě na počátku šedesátých let minulého století francouzskou kolonií, což se v knize odráží téměř všude, podobně jako důsledky občanské války v letech devadesátých. Proto se zde objevují i zmínky o bombových atentátech i o jejich etických aspektech. Toto téma je spojeno s Albertem Camusem.

Autor naráží i na českou stopu, či lépe řečeno československou, protože naše pomoc Alžírsku se projevila v době boje za nezávislost země – socialistická republika se ráda postavila na stranu bojovníků proti kolonializmu a zásobovala je zbraněmi. Ke cti naší země ovšem patří to, že podpořila i místní zdravotnictví.

Pohádky jsou pro Štěpána Kučeru zajímavým fenoménem a plně to prokázal i v předchozí knize Největší lekce dona Quijota. Pokud byl čtenář odchován knihou Pohádky tisíce a jedné noci, může Alžírsko brát jako typickou zemi orientálních pohádek. Autor do zmínek o nich vkládá i pověsti o Tuarézích a ještě záhadnějších Taroutech. Vyprávění o nich se táhnou textem jako vlákno, kterým je celá kniha svázána.

Text doprovázejí působivé černobílé fotografie Sarah Birem, dvě zhotovil sám autor. Nejde o obrázky, které by si kladly za cíl komentovat jednotlivé kapitoly, jsou to momentky zachycující náladu a dokreslující tematickou různorodost, o níž jsem se již zmínil.

Doslov Reslana Louniciho je jakýmsi pohledem Alžířana na český pohled na Alžírsko, což může být zajímavé hodnocení kvality Kučerovy knihy. Text členěný do krátkých úseků je nejen poutavý, ale také velmi čtivý, vhodný ke „konzumaci“ na různých místech, na nichž máme jen málo času. Alžírské arabesky jsou dobré i pro připomenutí, jak v současnosti vypadá tato nepříliš vzdálená země, o níž se u nás málo mluví.