Recenze: Knihy pro dospělé
Ne každý dotyk lidské ruky je správný
- Recenze
- Vytvořeno 2. 1. 2010 1:00
- Autor: Lenka Krausová
Titul Dotyky zla aneb nezletilá milenka je autentická zpověď ženy, kterou zneužíval její otčím. Není určen pro děti a mládež do 18 let, neboť obsah je syrové a naturalistické formy a knihu také nenajdete v běžné distribuci ani v knihkupectvích, aby se nezletilým nedostala do rukou. Takovéto upozornění není z mé hlavy, nachází se na předsádce knihy a já s ním plně souhlasím. Nechte se vést následujícími řádky a poznejte sami, proč tak nakladatel učinil…
Přebal knihy nepůsobí nijak pozitivně. Spatříte na něm kresbu vyjadřující bolest a utrpení, jaké si nezaslouží žádný člověk na světě, natožpak ti nejmenší z nás – děti. Ačkoliv se zdá, že se jedná o malbu z autorčina pera, opak je pravdou. Dotyky zla svými kresbami doplnila úspěšná ilustrátorka a grafička Markéta Laštuvková.
Než se autorka začne ohlížet do minulosti, představí čtenáři jednotlivé postavy, jež patří k hlavním aktérům příběhu. V tomto seznámení jsou taktéž „vyobrazeny“ vzájemné vztahy, které mezi rodinnými členy panovaly. Během čtení prvních stránek máte stále ještě možnost knihu odložit a ušetřit sami sebe nepříjemných pocitů, které se vás postupným probíráním potištěných listů budou zmocňovat. Jakmile se však začtete do první kapitoly nazvané „Nový partner“, garantuji vám, že se již neodtrhnete, neboť ať už bude vyprávění Evy Štefkové sebetrýznivější, budete chtít znát celý její osud a doufat v co nejpozitivnější vyústění děje.
Příběh je, jak se dá předpokládat, vyprávěn v časové posloupnosti. Dozvídáme se hlouběji o pravé povaze tyrana vystupujícího navenek za slušného člověka, který nade vše miluje svou manželku a nevlastní děti, a také poznáme bolest ženy, jež se musí probírat vzpomínkami, které by ze všeho nejraději zastrčila co nejhlouběji zpět do svého nitra. Je proto až s podivem, že přes všechno zlo se v díle najdou světlé okamžiky prchavého štěstí… Celá cesta dětstvím hlavní „hrdinky“ (uvozovky jsou zde zcela na místě) je pak zakončena stejným principem, jakým započala – ohled na aktéry s odstupem času.
Vyprávění je prokládáno básničkami, v nichž se odrážejí pocity zneužívané dívky. Je dobré se nad nimi zamyslet, a odpočinout si tak od smutného dění, které vás nejednou dožene k pláči. Jedno z poetických děl si dovolím představit…
Propast času
Nemocná v posteli
usrkávám horký čaj
a potím strach včerejších dnů.
Mé myšlenky zmateně kolují
ve spirále času.
Sem a tam, tam a sem –
od budoucnosti do minulosti
a zase zpět.
S bolestí hlavy,
s bolestí těla,
s bolestí duše
ukrajuji čas po malinkých kouscích
a odpočítávám dny svého zmateného bytí.
Kolik mi ještě zbývá?
Nevím!
Anebo vím?
(Ukázka ze s. 86)
Každá báseň se nachází na sudé stránce a je podbarvena kresbou ilustrátorky.
Eva Štefková je dnes dospělá žena žijící ve šťastném manželství. Ze svého dětství, pokud se to tak dá nazývat, si odnesla tzv. endogenní deprese, je v invalidním důchodu a má syna Filipa. Pokud vás její pohnutý osud zaujal, můžete navštívit internetové stránky, které spravuje zcela sama. Naleznete zde další informace o knížce, o autorce, domácí fotografie i video. V případě, že byste chtěli Evu Štefkovou zkontaktovat, je na webovkách k dispozici diskuze i chat. Prosím, račte vstoupit: http://evazjersina.webovastranka.cz/.
Než se autorka začne ohlížet do minulosti, představí čtenáři jednotlivé postavy, jež patří k hlavním aktérům příběhu. V tomto seznámení jsou taktéž „vyobrazeny“ vzájemné vztahy, které mezi rodinnými členy panovaly. Během čtení prvních stránek máte stále ještě možnost knihu odložit a ušetřit sami sebe nepříjemných pocitů, které se vás postupným probíráním potištěných listů budou zmocňovat. Jakmile se však začtete do první kapitoly nazvané „Nový partner“, garantuji vám, že se již neodtrhnete, neboť ať už bude vyprávění Evy Štefkové sebetrýznivější, budete chtít znát celý její osud a doufat v co nejpozitivnější vyústění děje. Příběh je, jak se dá předpokládat, vyprávěn v časové posloupnosti. Dozvídáme se hlouběji o pravé povaze tyrana vystupujícího navenek za slušného člověka, který nade vše miluje svou manželku a nevlastní děti, a také poznáme bolest ženy, jež se musí probírat vzpomínkami, které by ze všeho nejraději zastrčila co nejhlouběji zpět do svého nitra. Je proto až s podivem, že přes všechno zlo se v díle najdou světlé okamžiky prchavého štěstí… Celá cesta dětstvím hlavní „hrdinky“ (uvozovky jsou zde zcela na místě) je pak zakončena stejným principem, jakým započala – ohled na aktéry s odstupem času.
Vyprávění je prokládáno básničkami, v nichž se odrážejí pocity zneužívané dívky. Je dobré se nad nimi zamyslet, a odpočinout si tak od smutného dění, které vás nejednou dožene k pláči. Jedno z poetických děl si dovolím představit…
Propast času
Nemocná v posteli
usrkávám horký čaj
a potím strach včerejších dnů.
Mé myšlenky zmateně kolují
ve spirále času.
Sem a tam, tam a sem –
od budoucnosti do minulosti
a zase zpět.
S bolestí hlavy,
s bolestí těla,
s bolestí duše
ukrajuji čas po malinkých kouscích
a odpočítávám dny svého zmateného bytí.
Kolik mi ještě zbývá?
Nevím!
Anebo vím?
(Ukázka ze s. 86)
Každá báseň se nachází na sudé stránce a je podbarvena kresbou ilustrátorky.
Eva Štefková je dnes dospělá žena žijící ve šťastném manželství. Ze svého dětství, pokud se to tak dá nazývat, si odnesla tzv. endogenní deprese, je v invalidním důchodu a má syna Filipa. Pokud vás její pohnutý osud zaujal, můžete navštívit internetové stránky, které spravuje zcela sama. Naleznete zde další informace o knížce, o autorce, domácí fotografie i video. V případě, že byste chtěli Evu Štefkovou zkontaktovat, je na webovkách k dispozici diskuze i chat. Prosím, račte vstoupit: http://evazjersina.webovastranka.cz/.