
V nakladatelství XYZ vyšla v roce 2010 zajímavá kniha Václava Koubka s názvem Trpké povídky. Kdo očekává něco trpkého, zřejmě bude velmi překvapen. Václav Koubek – muž mnoha profesí (písničkář, zpěvák, harmonikář, organizátor Vesnického klubu Chotěmice atd.) – představil sám sebe jako sebeironického pozorovatele života. Co je na této knize jedinečného? Zřejmě právě onen specifický přístup k realitě. Čím je život „našeho“ harmonikáře zvláštní? Zpočátku na mne působí jako podivín a snílek. Trošku jako Forrest Gump křížený s Bergerem (Hair).
Směs básní a povídek je přiměřeně doplněná grafikou a výsledný efekt ladí s mým očekáváním. Chaos je jen zdánlivý. I když se o sobě Václav Koubek snaží vytvořit dojem nešikovného prosťáčka využívajícího daného okamžiku, v knize nacházím něco důležitého. Bavím se, řehtám se, lámu se. Chvilkami přivolám manžela (s. 88, Kaviár), chvíli se dovolávám toho nahoře (s. 195, Tvář). A nikdy netuším, co přijde dál. Smutná báseň? Ironie? Laskavá zápletka nebo pocit studu, který v zápětí střídá sladkobolný úsměv.
Nejkratší mé zaměstnání byl na Mezinárodním kongresu pro obchodní spolupráci OPEC v Praze, kde jsem působil v pozici osobního asistenta a poslal po dvou dnech jednoho z arabských investorů místo letadlem do Dubaje autobusem do Dubí.
(Koubek, Václav: Trpké povídky. Povídka Dubaj. Praha: XYZ 2010, s. 92.)
Na jednu knihu prožívám skutečně mnoho rozdílných pocitů. Ráda věřím Koubkovi jeho duševní pochody. Co mu nevěřím, že je takto jednoduchý člověk, jak se prezentuje. Zakomponování vtipu a nadhledu v této míře vyžaduje osobnost, která je nad věcí – až umřu, budu mít v hrobce konečně babu (Koubek, Václav: Trpké povídky. Povídka Hrobka. Praha: XYZ 2010, s. 92.)
Příhody s kachnami, které nešly upéct nebo vráceným trabantem vězí v mojí paměti a pokaždé, kdy si na to vzpomenu, je mi tak příjemně na duši:
Víte den má svůj rub a líc, a jeden nikdy neví, kdy budete mít víc, a kdy zase pro změnu nic...
(Koubek, Václav: Trpké povídky. Povídka Raut. Praha: XYZ 2010, s. 169.)
Na konci knihy jsem už přesvědčená, že Koubek musí mít nutně i něco z Vladimíra Menšíka a spisovatele Čechury. Tolik zábavy na jednom místě! To vše za cenu dvou koktejlů. Na rozdíl od Koubka mi moji babičku připomíná spíš klavír, než chlast, a tak nemusím žvýkat višňovou větévku, ale mlsám jednotlivé příběhy. Časová linie nás vede od dětských zážitků k dospěláckým příhodám. U básní mívám pocit, že jim občas nerozumím. A je to jedno. Povídky jsou skvělé a básním ať rozumí ten, kdo je psal! Vytváří větší pocit intimity a „poznání“ autora, tak se tam dobře hodí.
A co tady děláte? Pokračoval. Já tady zpívám. To mistra trochu zaskočilo. Vy jste zpěvák? Ano, já jsem zpěvák. A jak se jmenujete? Václav Koubek. Mistr zvedl zrak, chvíli bloudil u stropu a pak to vzdal: Neznám.
A vy? Zeptal jsem se. Mistr se zarazil. Já tady taky zpívám. Vy jste zpěvák? Vyhrkl jsem nadšeně. A jak se jmenujete? Já jsem Karel Gott. Znejistěl. Pohlédl jsem vzhůru, odmlčel se, zahloubal a pak kývl ramen: Neznám.
(Koubek, Václav: Trpké povídky. Povídka Mist. Praha: XYZ 2010, s. 174.)
Nenapadá mne žádný důvod, proč by kniha neměla stát i v dalších knihovničkách. Snad jen, že není určena těm, kteří nejsou připraveni, že budou jíst čtrnáct dní kaviár bez přílohy nebo uvidí chodit po městě psy s jejich ksichty. Ale to už není o literatuře, to je nesdělitelné.
Knihu Trpké povídky vydalo Nakladatelství XYZ