Lenka Rožnovská: Nechávám se překvapovat svou vlastní fantazií

• 

Rozhovory

Vytvořeno 18. 1. 2013 2:00

Autor: Jitka Libigerová

Už ve třetí třídě chtěla být spisovatelkou. Za svým snem si pevně stála a věřila v něj. Dnes je známou a úspěšnou autorkou knih pro děti. O kom je řeč? O Lence Rožnovské přece. Pojďte si přečíst milé povídání s milou spisovatelkou.

Vstoupili jsme do nového roku, povězte, paní Lenko, dala jste si nějaká předsevzetí? 

Ne, nedala. Vlastně si žádná předsevzetí nikdy nedávám. Chráním se takto proti chmurám, které by mě určitě přepadly, kdybych nedodržela to, co jsem si předsevzala. 

Kdy Vás poprvé napadlo, že byste mohla napsat knihu? Je psaní Vaším koníčkem od dětství?

Jako dítě jsem si prošla socialistickým vzdělávacím systémem. Vzpomínám si, že každý rok se nás soudružka učitelka ptala, čím chceme být. V první a ve druhé třídě jsem chtěla být zubní lékařkou, ale ve třetí a čtvrté třídě jsem hrdě prohlašovala, že budu spisovatelkou. Všichni rozumní dospěláci mi tento můj rozmar vymlouvali. Uvěřila jsem jim, vystudovala jsem pedagogickou školu a stala se paní učitelkou. Splnila jsem tak přání rodičům a učitelům, ne sobě. Naštěstí touha psát byla silnější a já si teď smím plnit své přání, jdu krajinou slov, vět a textů, nechávám se překvapovat svou vlastní fantazií. 
Tuto svou zkušenost předávám dál dětem. Je důležité, aby si šly za svým snem. Kdo zradí své sny, zradí sám sebe, pak se na sebe málo usmívá a nemá se moc rád. A to je nemoc, která se dost špatně léčí.

Kteří autoři Vás nejvíce ovlivnili? Máte nějaké své oblíbence? 

Obecně lze říct, že mám ráda všechny autory, kteří do literatury vnášejí něco nového, překvapujícího, obdivuji autory, kteří dokážou slovem zachytit energii dobra či zla. Čtenář pak knihu nečte, dýchá s ní. Je opravdu těžké vybrat nějaké oblíbence. Přesto si dovolím ukázat na tři knížky. Je to kniha A. Lustiga Krásné zelené oči, H. Murakamiho Kafka na pobřeží a z knih, které jsou určeny dětskému čtenáři, je to kniha A. Lindgrenové Bratři Lví srdce.

Jak vypadá Váš rutinní den? Píšete pravidelně?

Můj den začíná a končí mytím zubů. (smích) A mezi těmito úkony se odehrává můj den, který se skládá z nudných povinností a z veselých radovánek. Mezi radovánky patří i psaní. Kdyby se pro mne stalo psaní nudnou povinností, nepřinášelo by mi radost. A to opravdu nechci. 

Na čem nyní pracujete?

Právě dopisuji text o ježimladě Sazičce, která letí do školy pro ježibaby, aby se naučila péct perníky. Jenomže i školy v pohádkách mívají své problémy, Sazička se s nimi musí nějak poprat. Snad to zvládne a vyučí se na řádnou ježibabu, aby perníkové chaloupce nebylo smutno.

Jaká je Vaše nejoblíbenější postava z Vašich pohádkových knih a proč?

Mám ráda všechny své postavičky. Jako máma sudička jsem jim dala do vínku radostné objevování světa, nebojácnost, smysl pro humor, ale i roztržitost. A je-li v mých knížkách někdo zlý, pak má naději, že se napraví.

Co čtete nyní?

Doma teď čteme knížky, které nám nadělil Ježíšek. Z dětských knih jsou to Hrůzostrašné pohádky pro malé strašpytlíky od Jiřího Žáčka a Vánoční pohádky od Zuzany Pospíšilové. A mně Ježíšek nadělil monografii o Františku Hrubínovi. 

Co byste poradila začínajícím autorům?

Asi jsou to dvě věci – pokora a sebeúcta. Pokorně naslouchejte tomu, co k vám přichází. Je-li to dobré, zahrňte to do své tvorby, je-li to zlé a slibuje vám to rychlý úspěch za cenu pokřivení, odmítněte to.

Máte nějakou oblíbenou báseň?

Mám ráda verše J. Skácela. Například báseň Bez ptaní. Na konci cesty tážeme se kam. / Já ale, až přijde těžká chvíle/já se nezeptám. / A ne snad z bůhvíjaké pýchy. / To snad jenom proto, že se ostýchám. /

Jakou knihu považujete za poklad české literatury? 

Uf. To je tak těžká otázka. Nemám to srdce vybrat jednu jedinou knihu. Česká literatura je dost dobrá literatura, nemáme se za co stydět a neříkejme, že je česká literatura málo světová. I když se některé knihy ztratí v labyrintu času, zůstává jich ještě dost, aby nám v srdcích udělaly ráj.