Jiří Viewegh: Fantastická témata si nedovedu vymýšlet

• 

Rozhovory

Vytvořeno 28. 6. 2013 3:00

Autor: Jiří Lojín

Lékař a spisovatel Jiří Viewegh se nechal inspirovat svou profesí a vydal knihu Věnováno ženám, v níž čtenář – tedy nejen čtenářka – může nalézt celou řadu povídek z lékařského prostředí. Recenzi na tuto knihu můžete nalézt zde. Autor žije už dlouhou dobu v zahraničí, přesto je většina povídek situovaná do doby, kdy pracoval u nás. S doktorem Vieweghem jsem udělal krátký rozhovor, ptal jsem se ho na jeho vztah k literatuře i na to, jak se žije v cizí zemi.

Pane doktore, píšete výhradně příběhy z lékařského prostředí?

Píši o tom, co jsem zažil buď sám nebo i někdo jiný, kdo mi to vyprávěl  a co na mně zanechalo silný citový dojem, který považuji za tak důležitý, že jej pociťuji sdělit další nezúčastněné osobě. Fantastická témata si nedovedu vymýšlet.

Napsal jste někdy později povídku z jinou než lékařskou tématikou?

Jsou to pouze dvě povídky, které mají naprosto nelékařskou tématiku a jsou navíc i taky navzájem tématicky zcela protichůdné: jedna je reportážní zkratkou o poutním místě Lurdech, druhá se zabývá líčením nudistické pláže Baltického moře.

Kdy jste se rozhodl psát?

Všeobecně řečeno, první kratičkou povídku (bez rodičovské pomoci) o vlčákovi Asta mi otiskl, jako desetiletému klukovi,  tehdejší Mladý svět. Po prvních kuriozních či dramatických zážitcích  na porodnici jsem si začal dělat  o nich náčrty k budoucím povídkám, původně určeným pro mé děti, kterým jsem se, upřímně řečeno, málo věnoval, když jsem každý druhý den ve volném čase  dospával probdělou noc. Mou první publikovanou povídkou v týdeníku Vlasta byly  Dvojí kleště. Je to napůl fiktivní povídka, vzniklá jako koncentrát z průběhu mnoha porodů, končících v časných ranních hodinách velmi často kleštěmi. Kdysi ji četl a pochválil i spisovatel Jan Procházka a radil mi, abych jen tak psal dál, že to jednou bude jistě k něčemu dobré. Tak jsem tedy začal psát, tehdy  zatím  „do šuplíku“.

V recenzi, kterou jsem na Vaši knihu napsal, jsem poznamenal, že spíše připomíná strohý popis v lékařském sborníku s malým přídavkem beletristického koření. Co Vy na to?

Naprosto s Vámi souhlasím, správně jste to vystihl. Jsem si také plně vědom, že ta beletrie přišla v mých   povídkách  povšechně  trochu zkrátka. Je to tím, že se ve svých textech zabývám především úzkým vztahem mezi ženou,  potenciálně i jejím plodem, ohroženou smrtí během porodu. Její porodník  musí být neustále ve střehu, aby takové krizi buď zavčas předešel nebo ji odvrátil, když už nastala. Přitom sám velmi často prožívá úzkost z obavy, že se mu to nepodaří a že v jeho svědomí proto budou později hlodat výčitky z vlastní nedokonalosti, nevědomosti či neschopnosti. Čili se zabývám víceméně nahými fakty bez vedlejších kudrlinek, které by měly danou situaci nějak změkčit nebo jí ubrat na drsnosti. Jsem si též vědom, že četba takové povídky může působit negativně na ženu, která ještě nikdy těhotná nebyla nebo dosud nerodila, a může jí před očekávaným porodem nahnat dost strachu. Je to však životní realita, která se nedá oddiskutovat, jak taky správně v nadpisu Vaší recenze píšete, že „Příběhy mohou mít dobrý i špatný konec“.

Vznikaly povídky s velkým časovým odstupem?

Nikoliv. Psal jsem je v posledních třech letech do serveru Epika s maximálním odstupem 14 dnů. Mám jich v zásobě ještě asi stejné množství, za 40 let praxe se už něco nashromáždí…
Nedělalo vám problémy vybavit si detaily, nebo byly zážitky tak silné, že se Vám v paměti otiskly na dlouhou dobu? Detaily  pro mě  nebyly  problematické, pamatuji si dodnes vše, jakoby se to stalo včera.

Jak dlouho žijete v zahraničí? Jak se Vám podařilo zachovat si znalost rodného jazyka, když jste obklopený cizojazyčným prostředím?

V zahraničí žiji už 44 let. Doma jsme hovořili vždy jen česky. Naučili jsme tak mluvit i naše dvě děti, které se  samostatně domluví česky, kdekoliv a kdykoliv to je zapotřebí. Když nás navštěvovali naše rodiče, přivezli nám vždy několik knih z našich  knihovniček v ČSR nebo i zcela nově vyšlé knížky. Pokud to bylo časově možné, poslouchali jsme skoro pravidelně český rozhlas.\Po uvolnění politických poměrů v r.1990 jsem  pro velký zájem o češtinu vyučoval v Bayreuthu svůj mateřský jazyk na Občanské večerní univerzitě celkem deset let, čtyři kurzy týdně, kromě svého povolání. Později už to bylo nad moje síly.

Co Vás přimělo odstěhovat se do zahraničí?

V důsledku srpnových událostí roku 1968 jsem se rozhodl urychleně odjet s vysoce těhotnou manželkou na několik dnů dlouhodobě plánované  dovolené  do Vídně, poněvadž náš byt se nacházel v domě, kde bylo muniční skladiště dělnické milice. Její hlídky procházely každou noc naší ložnicí na balkon  na stráž. To se nám pochopitelně nejen protivilo, ale považovali jsme to za dané situace i za značně riskantní. Osud tomu pak chtěl (předčasný porod dítěte, závažná autonehoda s následnou operací), že ze zamýšleného krátkého pobytu došlo k dlouhodobému odloučení od naší okupované vlasti.

Litoval jste toho někdy?

Ne, i když začátek nového života byl, mírně řečeno, svízelný pro rodinu s novorozeným dítětem, po závažném úrazu s nejistými následky, s neurčitou pracovní perspektivou, t.č.bez peněz, v dočasné závislosti na dvou velmi vzdálených příbuzných-důchodcích a v kulturním prostředí,  které se  přeci jenom  odlišovalo od našeho dosavadního. Že se  v cizině najdou lidé dobří i zlí, tak jako v naší vlasti, nebylo  pro nás žádnou novinkou. Myslím ale, že těch pro nás dobrých bylo více!

Jaké klady a jaké zápory má život v cizí zemi?

Kladnou skutečností pro mne bylo, že jsem mohl jako dospělý člověk konečně po tolika letech samostatně rozhodovat o tom co, kde a jak to budu dělat a že za dobře odvedenou práci dostanu přiměřenou odměnu a uznání. Tyto poslední dva faktory se někdy nezdařily, ale měl jsem vždy možnost použít mého práva dosáhnout toho, že se splnily a pak i dodržovaly. Fyzická odloučenost od našich rodinných příbuzných byla pro nás v prvních letech velkou bolestí.

S lékařem a spisovatelem MUDr. Jiřím Vieweghem rozprávěl Jiří Lojín