Rozhovory
Rozhovor s autorkou knihy Nenávidím a miluji
- Rozhovory
- Vytvořeno 2. 11. 2014 2:00
- Autor: Kristýna Maršovská
Mladá autorka píšící pod pseudonymem Susan Thomas vydala před časem u nakladatelství Alfa-Omega svou prvotinu s názvem Nenávidím a miluji. Třiadvacetiletá dívka studuje na univerzitě a je nadšenou čtenářkou fantasy, sci-fi, historických a romantických příběhů. V rozhovoru pro náš literární web Vaše literatura.cz se rozhovořila o tvorbě knihy, inspiraci i o tom, co vůbec dělá z člověka spisovatele.
Jako první by mě zajímalo, kde jste vzala inspiraci pro svou knihu?
Inspirací mi byl sen, který byl velmi napínavý a dramatický, ale skončil před svým rozuzlením. A tak jsem o něm začala přemýšlet a psala si různé nápady, co vedlo hrdiny snu k takovému chování a jednání. Přemýšlela jsem o nich, vymýšlela dialogy – byla to taková moje obsese. Naprosto mě to pohltilo. A najednou jsem měla kostru příběhu, a tak jsem se ho rozhodla celý sepsat.
Jak vás napadly všechny románové postavy? Posloužili vám jako předloha lidé z vašeho života?
Je možné, že se do některé z postav promítl někdo z mého reálného života, ale rozhodně ne záměrně. Vytvořila jsem si je sama. Možná mi jako vzor posloužily jiné knihy, kterých jsem do té doby přečetla snad celé stovky. Později jsem také přečetla hodně anglických článků o tom, jak vdechnout postavám život a dodat jim co největší autenticitu a věrohodnost. Také mě zajímala osobnost a život mých hrdinů z psychologického úhlu pohledu, i o tom jsem si proto našla dost textů.
Ovlivnilo vás nějakým způsobem napsání této knihy?
Asi trochu předurčilo mé budoucí studijní směřování. Studovala jsem obory, které se s psaním velmi prolínají – žurnalistiku a psychologii. A je docela možné, že mě k nim přivedlo právě napsání příběhu Nenávidím a miluji. Český jazyk a literaturu jsem však měla ráda odjakživa – bavily mě slohy a na stole jsem měla doma vždy stohy knih.
Vyskytly se během psaní nějaké krizové chvíle?
Takový okamžik u mě naštěstí nenastal. Psala jsem pro radost a také jsem měla sepsanou osnovu, kdy se co bude v příběhu odehrávat. Krušnější chvíle jsem zažila při vymýšlení pravidel tohoto svým způsobem snového světa a občas i při vkládání náznaků o budoucím ději do příběhu, aby vše sedělo a děj hladce ubíhal.
Psala jste příběh už s určitou vizí, komu bude kniha určena?
Ne, to ne. Psala jsem knížku hlavně pro své potěšení. Byl to toho času – v mých osmnácti letech - můj největší koníček. Naprosto jsem se zamilovala do svých postav, i do těch na první pohled zlých charakterů. Moc mě bavilo vymýšlet zápletku, dialogy i popisovat reálie tohoto vymyšleného světa. Ale nejspíš je kniha určena dívkám, možná se ale mýlím. Každopádně je pro všechny, kdo mají rádi napínavé příběhy s lehce sarkastickou hlavní hrdinkou, upíří fantasy, bojové scény a působivé dějové zvraty na pozadí milostného příběhu.
Kde se u vás vzala touha psát? Inspiroval vás nějaký jiný autor?
Už odjakživa jsem milovala knížky. Přečetla jsem toho tolik. A na základní škole mě snad nejvíce bavil český jazyk. Měla jsem skvělou paní učitelku, která ještě více podnítila mou lásku ke knihám. Ve třinácti se mi pak dostala do rukou kniha české autorky Heleny Babické – Jeden okamžik v čase, jejímuž kouzlu psaní jsem naprosto propadla. A tak jsem začala zkoušet psát. Před sepsáním knihy Nenávidím a miluji jsem napsala ještě dvě jiné knížky, ty ale nejspíš zůstanou v mém šuplíčku neuveřejněných příběhů navždy.
Setkala jste se již s nějakými jinými spisovateli, třeba i zahraničními?
Byla jsem na několika autorských čteních, ale osobně jsem asi s žádným dalším spisovatelem nemluvila. Nebo o tom možná jen nevím. Kdo ví, kolik spisovatelů člověk za život potká a netuší to, protože zná třeba jeho jméno, ale nezná tvář. Ze zahraničních autorů mě velmi upoutala beseda Toma Hodgkinsona a jeho koncept líného rodičovství. Byl velmi milý, zábavný a šarmantní.
Co podle vás dělá člověka spisovatelem?
To je dobrá otázka. Rozhodně si nemyslím, že spisovatele dělá spisovatelem pouze zájem médií a kladný zájem čtenářů, i když ten nejspíš potěší nejvíce. Spíš se domnívám, že se člověk může nazývat spisovatelem, pokud cítí radost a hrdost nad sepsaným dílem. V jednom filmu hrdinka řekla, že pokud člověk nemyslí po probuzení na nic jiného než na psaní, pak je spisovatelem. A s takovým tvrzením se ráda ztotožním. A možná je to zkrátka jenom o tom, že člověka baví skládat slova na papír a vytvářet z nich příběh, i kdyby si ho nikdo jiný nepřečetl.
Existuje podle vás talent na psaní, nebo se dá tvůrčí psaní spíše „vycvičit“?
Myslím, že se jedno bez druhého neobejde. Říká se, že psaní je z velké části řemeslo a s tím souhlasím. Na druhou stranu pokud by se jednalo jen o drilování, nedokážu si představit, že by to někoho těšilo. Je důležité, aby se uměl budoucí spisovatel dobře vyjadřovat a měl o čem psát. Hodně napomůže čtení knih a možná i čtení o tom, jak psát knihy. To pomůže pochopit, jak vytvořit strukturu příběhu a jak samotný příběh vypointovat. Určitě také může být skvělou inspirací i setkávání se s různými literárními nadšenci, kteří mohou člověku dodat elán pro psaní.