Rozhovor s Annou McPartlin

• 

Rozhovory

Vytvořeno 25. 4. 2019 1:00

Autor: Tereza Zítková

Autorka knihy V klubíčku štěstí popisuje jednu tragédii, která se stala jen kvůli nesnášenlivosti k něčemu, co neznáme. Proč je stále tak těžké být sám sebou a jak se vlastně k celému tématu staví autorka, si můžete přečíst v našem rozhovoru.

 

Vaše kniha je o netoleranci k rozdílnosti. Zažila jste něco takového?

Neřekla bych úplně, že by to bylo špatné téma. Moji rodiče se rozešli, když mi bylo šest. Máma a já jsme se přestěhovaly do Dublinu, abychom žily se svou babičkou, krátce poté, co jí byla diagnostikována MS (roztroušená skleróza). Rychle se stala invalidní a když mi bylo dvanáct, musela jít do pečovatelského domu a já začala žít se svou tetou a strýcem v Kerry. Zní to opravdu tragicky, ale moje máma byla fantastická žena a moje teta a strýc byli neuvěřitelní, takže jsem měla velké štěstí.

 

Proč jste si vybrala toto „temné“ téma?

Nemyslím si, že by to bylo temné téma. Je to život a zkušenost mnoha lidí a já jsem cítila, že mohu napsat příběh, který o tom může vyprávět. 

 

Myslíte si, že je v současné době těžké být jiný?

Ano, myslím. Je těžké být jiný a nechápu, proč tomu tak je, když ve své podstatě jsme každý jiný. Nedává mi smysl, proč se k sobě chovají lidi hnusně jen kvůli tomu, že nevypadají stejně jako oni nebo se nechovají stejně jako oni. Naplňuje mě to velkým smutkem, že jsou lidé šikanováni za to, jací jsou. V západní společnosti je v současné době lehčí být jiný, než tomu bylo kupříkladu před třiceti lety, ale stále před sebou máme dlouhou cestu, než odstraníme předsudky úplně. Stále mě ale šokuje a děsí, že v roce 2019 jsou v některých zemích nenávist a nesnášenlivost začleněny do legislativy. Je to hanebné.

 

Kde berete inspiraci pro své psaní?

Kdekoliv. Od mých přátel, mé rodiny, z vlastní zkušenosti a také z příběhů úplných cizinců. To vše pak dám dohromady.

 

Máte svou oblíbenou postavu?

Ne, nemám. Vím, že je to neuspokojivá odpověď, ale mám je opravdu ráda všechny stejně. Na těch postavách mi záleží. Pracovala jsem na tom, aby vypadaly opravdově, a tím se pro mě opravdovými staly. Mám je opravdu moc ráda.

 

Máte v plánu nějakou další knihu?

Moje nová kniha je pro děti ve věku od osmi do dvanácti let. Jmenuje se The Fearless Five a je popisována jako kniha, u které se budete smát nahlas. Ve Velké Británii a Irsku vychází v květnu a já jsem nadšená. V současné době pracuji také na další knize pro dospělé – už jsem ve fázi editace – která navazuje na knihu The Last Days of Rabbit Hayes.

 

Co si myslíte – kdo je váš typický čtenář?

Myslím, že jsou to převážně ženy a to ve věku 20 až 70 let. Takže si myslím, že ideální čtenář neexistuje. Zároveň se ke mně na knižních veletrzích hlásí čím dál víc mužů, což je překrásné. 

 

Četla jsem, že máte mnoho zvířat. Která to jsou?

Měla jsem čtyři psy, ale jeden z nich – Bonzo – bohužel minulý týden zemřel. Bylo mu šestnáct let a trpěl demencí, a přesto jsme byli všichni smutní. Pak máme dvě psí holčičky – jedné je patnáct a šéfuje celému domu, druhé čtrnáct. Poslednímu přírůstku je patnáct měsíců a je roztomilá a šílená.

 

Který autor je váš oblíbený?

Miluju Roddy Doyle, Marian Keyes, Cathy Kelly. Jsem velký fanoušek Sebastiana Faulksa a také Hunter S Thompson.

 

Co děláte, když zrovna nepíšete?

Když nepíšu romány, píšu pro televizi. Napsala jsem show pro BCC ve Velké Británii a RTE a TV3 v Irsku a American History Channel v USA. Pracuji také na svém prvním filmu.