Přestože Jana Makovcová nemá příliš volného času, neboť ji zcela vyčerpává péče o syna Ríšu a Jindříška, rozhodla se založit blog, který by se stal podporou pro všechny rodiče postižených dětí. Tyto stránky, které obsahují rovněž informace o knize
Maminko, nezpívej, naleznete na této internetové adrese:
www.postizenedeti.cz. Vzhledem k nedostatku času si velmi cením toho, že Jana Makovcová souhlasila s poskytnutím rozhovoru, a tak se i vy můžete dozvědět přímo od ní, jak kniha vznikala, jaký byl autorčin záměr a zda se plánuje nějaké pokračování.
Kdy jste se rozhodla napsat knihu Mamino, nezpívej? A co vás k tomu vedlo?
Neměla jsem v úmyslu psát knihu. Původně jsem si pouze založila internetový blog. Takový, jaký mají tisíce dalších lidí. Možná trochu zvláštní v tom, že blog byl zpočátku především o mém starším synovi, který má dětskou mozkovou obrnu a vysocefunkční autismus. I když, naštěstí, i takových blogů o postižených dětech nebo takových, které píšou sami postižení lidé, stále přibývá. A to je dobře. Kéž by přibývalo i knih o problematice zdravotně postižených a kéž by je četli i zdraví lidé a rodiče zdravých dětí.
Jak probíhala práce na knize? A kde jste vůbec brala energii k jejímu sepsání?Vzala jsem vlastně texty, které jsem napsala pro blog, upravila je, něco vyřadila, něco připsala a bylo to. Nakonec jsem se (po delším váhání) rozhodla nechat texty v chronologickém pořadí, ve kterém vznikaly. S časem se totiž nevyvinul jen příběh mých dětí, ale také moje názory. V knížce je to myslím dost autenticky zachycené. Kniha je útlá a texty pro blog jsem psala skoro dva roky. Čas na psaní se vždy našel, psaní je pro mne odpočinek.
Sehnala jste snadno vydavatele?Ne, to ne. Oslovila jsem v počátku jedno větší vydavatelství a na odpověď jsem čekala dlouhé týdny. Nemyslím si dokonce, že tam mou knížku vůbec někdo přečetl. Ve druhém vydavatelství se sice zdálo, že by šance na vydání knížky byla, ale schvalovací proces byl také několikaměsíční. Náhodou jsem potkala pana Palatku (nakladatelství ALMI), který knihu přečetl ihned a ihned mi také nabídl její vydání. Neváhala jsem.
Nebála jste se ztráty soukromí?Ztrátu soukromí jsem si zpočátku neuvědomovala. Vždyť blog jsem psala pod přezdívkou. Zvažovala jsem také dost dlouho jak vlastně knihu podepíšu. Ve hře byla i možnost podepsat ji internetovou přezdívkou. Ale nakonec jsem se rozhodla neschovávat se za přezdívku. Za svými názory si stojím a nedělá mi problém se pod ně podepsat. Mohla bych psát teoretické eseje o problematice postižených osob. Nemyslím ale, že by je někdo četl. Myslím, že čtenáře zajímají konkrétní příběhy.
Podporoval vás ve psaní manžel? A jak na vydání knihy vůbec reagovalo vaše okolí?Sdíleli mou radost. Můj skvělý manžel ví, že psaní je pro mne druh terapie. Že psaní mi pomáhá vyrovnat se s událostmi, které nás potkaly. Podporuje mne.
Proč si myslíte, že se kniha dočkala takového zájmu u čtenářů?Na knížku čekali hlavně rodiče postižených dětí. Myslím, že neosloví pouze rodiče dětí s podobnými diagnózami, jako mají moji synové. Obavy a radosti mají všichni rodiče postižených dětí podobné. Mám radost, že stovky lidí, kteří četli můj blog, a tak většinu textů už znali, si stejně knížku koupili. Chtěli ji mít doma. Potěšilo mne, že knížku také nakoupili různé knihovny. A těší mne také, že se pomalu dostává i k rodičům zdravých dětí. Možná jim pomáhá si uvědomit, že nic z toho, co máme, není samozřejmé. Věřím také, že úspěch má knížka také proto, že je autentická a pravdivá. Že je to skutečný příběh. A navíc (a to jsem nečekala) ji čtou i muži.
Myslíte si, že díky knize lze změnit často negativní postoj české společnosti k postiženým dětem?Já doufám, že ano. Je to jen malý příspěvek, ale věřím, že každá snaha má svůj smysl.
Za knihu jste získala první cenu v kategorii písemných děl veřejně publikovaných, kterou každoročně uděluje vládní výbor pro zdravotně postižené. Co pro vás toto ocenění znamená?Bylo to velké překvapení. O konání soutěže jsem nevěděla. Na soutěž mne upozornila jedna čtenářka mého blogu. Připadalo mi, že by se mohla knížka díky soutěži zviditelnit, a tak jsem ji tam přihlásila. Cenu mi předával premiér Fischer. Před vyhlašováním výsledků řekl dost pěkných slov na adresu postižených lidí. Kéž by za těmi slovy následovaly v budoucnu také nějaké činy. To by mne potěšilo ještě víc než diplom s jeho podpisem.
A přemýšlela jste někdy o spisovatelské dráze?Vážně ne. Já moc nečtu, i když na škole jsem četla hodně. Jednu knihu za druhou. Zvažovala jsem po střední škole studium žurnalistiky. Vydávali jsme totiž se spolužáky třídní časopis. Nakonec jsem se ale na takové studium ani nehlásila, rozhodla jsem se pro matematiku a počítače. A vidíte, teď dělám něco docela jiného.
Takže neplánujete pokračování knihy?Spousta lidí, kteří mou knížku přečetli, mi píší maily, že čekají na pokračování, že knížka byla moc hezká, ale moc krátká. Já myslím, že dlouhá byla akorát. Když píšu, nejradši škrtám. Napíšu dvě strany a seškrtám to na jednu. Mám sklony k ukecanosti a musím se hlídat. Stručnost má své kouzlo. Já si teď myslím, že pokračování knížky nebude. Muselo by se udát něco tak významného, že by mělo smysl o tom psát.
Co byste vzkázala našim čtenářům?
Čtěte, čtěte, ale taky žijte.
Děkuji vám za rozhovor a přeji vám mnoho radosti i sil při výchově Ríši a Jindřiška. Také doufám, že vaše kniha bude s to ukázat rodičům, jak se vyrovnat s postižením vlastních potomků, a zároveň těm, kteří tuto zkušenost nemají, ukázat ony začarované děti v novém světle a zbortit předsudky, které panují nejen v české společnosti.Čtěte také:
O životě se "začarovanými" dětmi