Alexander Isajevič Solženicyn – bojovník, který se postavil sovětské totalitě

Alexander Isajevič Solženicyn je nositelem Nobelovy ceny za literaturu. Působil jako dramatik, prozaik a publicista. Patří mezi spisovatele, kteří začali psát proto, že měli skutečně o čem. Jeho strastiplný život mu poskytl víc námětů, než by si možná sám přál. Přežil válku, zradu, rakovinu, veřejnou potupu. Úpadek své milované krajiny a její znovuzrození. A vše, co přežil, zaznamenal pro nás.

Jeho strastiplný život začal 11. prosince 1918 v ruském Kislovodsku. Dětství prožil v Rostově na Donu. Po dokončení střední školy nastoupil na dvě fakulty rostovské univerzity: na fyzikálně matematickou a filozofickou.
Pokojného života se však nedočkal. Po vypuknutí druhé světové války se roku 1941 dobrovolně přihlásil na frontu. Stává se velitelem dělostřelecké baterie, dvakrát byl vyznamenaný za statečnost.
V jednom ze svých listů příteli se pustil do kritiky J. V. Stalina. Za tento akt byl zatknutý a vězněný v moskevské Ljublanke. Následujících osm let strávil putováním po různých táborech.
Propuštěný byl roku 1953. Byl však poslaný do vyhnanství v Kazachstánu. V tom stejném roce onemocněl rakovinou. Léčí se na onkologické klinice v Taškente. Tato událost byla inspirací k napsání jeho nejslavnějšího románu Rakovina. Po vyléčení se pouští do psaní a začíná jeho spisovatelská kariéra.
Spisovatelovo vyhnanství trvá až do roku 1956. Po rehabilitaci se vrátil do Ruska a šest roků působil jako učitel v Rjazani.
Jeho díla se těší na západě velkému úspěchu, nejvíce Rakovina a V kruhu prvním. Naopak v Rusku se jeho postavení zhoršuje po nástupu Leonida Brežneva k moci. Je mu zakázáno oficiálně publikovat. Roku 1969 došlo k jeho vyloučení ze Svazu spisovatelů.
O rok později byl Andrejem Dimitrijovičem Sacharovem navržen na Nobelovu cenu za literaturu, kterou i získal. Nemohl si ji však osobně převzít, protože se obával, že by ho ruští byrokrati nepustili zpět do země.
Politická kampaň proti jeho osobě se však stupňovala a v únoru 1974, po vydání knihy Souostroví GULAG, byl násilně deportovaný ze země a zbavený ruského občanství. Nejdříve se za pomoci německého spisovatele Heinricha Bölla usadil v Zurychu v západním Německu, poté ve Švýcarsku a nakonec se přesunul do USA.
Roku 1983 dostal Templetonovu cenu a roku 1990 mu bylo vráceno ruské občanství. O rok na to byl oproštěn z obvinění z vlastizrady a podruhé rehabilitován.
Do Ruska se vrátil roku 1994. O tři roky na to byl zvolený za řádného člena Ruské akademie věd. Spisovatel se však stahuje do ústraní. Ruské obyvatelstvo se moc o svého velikána nezajímalo a Solženicyn ani o publicitu nestál.
V posledních letech se na něj spíše vzpomínalo v souvislosti s kontroverzními výroky, které nesly silný podtón xenofobie a nacionalizmu. Vystoupil proti morálce západu, Severoatlantické alianci a Židům.
Odmítal přijmout státní vyznamenání z rukou Borise Jelcina, který podle něj přivedl Rusy do neštěstí. Roku 2007 ho navštívil Vladimír Putin, od kterého však už cenu přijal. Shodl se s ním na tom, že Rusko stojí morálně nad Západem a musí se znovu stát mocným státem.
Ve věku 89 let zemřel 3. srpna 2008 v Moskvě na srdeční infarkt.



Dílo

Solženicyn patří mezi autory, jejichž život by se dal nazvat ne právě nejlehčím. Vězení, vyhoštění, choroba, to vše se podepsalo na jeho názoru na svět a zároveň ho inspirovalo k napsání většiny jeho děl.
V novele Jeden den Ivana Denisoviče zachycuje své vzpomínky na pracovní tábory. Jsou svědectvím toho, jak se zacházelo s vězni. Autor popisuje ponižování a ztrátu lidské důstojnosti prostřednictvím hlavního hrdiny Ivana Denisoviče, který zažívá jen jeden z dalších obyčejných pracovních dnů v táboře, kterých tu má strávit celkem více než tři a půl tisíc.
V románu Rakovina vypráví příběh frontového vojáky, který roku 1955 přichází do onkologické léčebny bojovat svůj největší boj. Střetává se s rozdílnými lidmi. Lidmi různých generací, společenského postavení, národností, náboženství. V jednom jsou si ale všichni rovní. Mají rakovinu. Ta si nevybírá a neděla rozdíly. V určitém smyslu slova je spravedlivá. Po smíření se se smrtí se voják uzdravuje a odchází do města, ve kterém má strávit vyhnanství.
Inspirací autorovi poskytl jeho vlastní pobyt v léčebně a boj s rakovinou, který také nakonec vyhrál. Čerpá z vlastních zkušeností a z osudů lidí, které přitom potkal.
Děj se odehrává retrospektivně a kromě boje s rakovinou v něm můžeme najít svědectví o situaci s Sovětském svazu. O nerovnoprávném postavení žen, o ruském pocitu nadřazenosti, o vysídlování celých národů.
V díle V kruhu prvním popisuje zkušenosti v vyhnanstvím a pobytem v pracovních táborech. Jedno z nejznámějších děl autora je Souostroví GULAG, které zachycuje vězeňský systém Sovětského svazu. Autor čerpal z vlastních zkušeností stejně jako z autentických dobových dokumentů. Přezkoumal svědectví více než 220 lidí a vytvořil dílo, které je sice napsané jako román, ale zároveň podává autentické svědectví o hrůzách, které zažívalo ruské obyvatelstvo v Sovětském svazu.
Knihu napsal v letech 1958 až 1968. V Sovětském svazu byla ale oficiálně vydána až roku 1989.
Název knihy tvoří vlastně akronym. Slovo GULAG označuje Hlavní správu táborů. Jednotlivé tábory potom Solženicyn přirovnává k ostrovům souostroví GULAG. Vypráví nám příběh jednoho vězně od okamžiku zatknutí, přes soud, transport, tábor až po vyhnanství. Dílo je doplněno o osudy jiných vězňů či jiných národů, které jsou násilím přesídlené. Najdeme tu úvahy, v nichž autor rozebírá sovětské zákonodárství a práva. V poslední části se zabývá vývojem krajiny po Stalinově smrti.
Nepodařilo se dokázat, že vše, co autor uvádí, je pravdivé, ale i napříč tomu je kniha cenným svědectvím o SSSR a stalinismu.
Vydává také mnohasvazkovou epopej Červené koleso, ve které se snaží popsat nejdůležitější okamžiky ruské historie, které vedou k pomalé záhubě země. Zachycuje události od revoluce v roce 1905 přes první světovou válku až po říjnovou revoluci.
Patří sem díla s názvem Srpen čtrnáctého, Říjen šestnáctého, Březen sedmnáctého.
V posledních letech se věnuje psaní politických děl, v nichž se snaží přijít na to, jak vytvořit z Ruska opět silný a hrdý stát, který se nebude jen opičit po Západě. Najdeme tu díla: Jak bychom měli uspořádat Rusko, Rusko v troskách, 200 roků spolu.



V knihách Alexandra Solženicyna můžeme cítit velkou beznaděj a nedůvěru vůči tehdejším vládním činitelům. Jeho hrdinové jsou lidé, kteří se sice pokouší věřit v lepší budoucnost Ruska, ale vždy narazí. Jejich představy a naděje se rozplynou po tvrdém střetu s realitou a plány sovětského vedení. A není se čemu divit. Krajina, kterou tak miloval, ho většinu jeho života nenáviděla a označovala za zrádce.
Proto se zdá být dosti překvapivým jeho přístup v posledních letech životy, kdy všechnu důvěru vkládal do budoucího mocného Ruska a postavil se proti Západu.
Ať už byly jeho politické názory jakékoliv, patřil mezi velikány světové literatury, na jehož knihy by se nemělo nikdy zapomenout a na věky by měl zůstat v paměti jako odvážný člověk, který byl ochotný bojovat za své přesvědčení.





Zdroj obrázků: www.solzhenitsyn.ru