Křišťálově čistá Desanka Maksimović

Desanka Maksimović, jejímuž život a dílu se v tomto článku budeme věnovat, je významnou srbskou spisovatelkou. Jedná se o jednu z nejlyričtějších básnířek Srbska, která se narodila v učitelské rodině ve vesnici Rabrovice u Valjeva, ale vyrůstala v Brankovině. Odmaturovala na gymnáziu ve Valjevu a následně studovala historii a literaturu v Bělehradě. Podařilo se jí získat stipendium francouzské vlády, a tak jí bylo umožněno strávit rok na věhlasné Sorbonně, kde navštěvovala přednášky z dějin umění, z obecných dějin a z estetiky.

Po návratu z Francie pracovala jako středoškolská profesorka v různých městech, nejvíce však v Bělehradě. Během okupace se živila mimo jiné i tím, že dávala soukromé hodiny matematiky a cizích jazyků.

Z tvorby uveďme básnické sbírky Básník a rodný kraj (1945, Pesnik i zavičaj), Vůně země (1954, Miris zemlje), Poddaní slunce (1962, Sunčevi podanici) a nebo velmi významnou, mnohdy považovanou jako mezník v její tvorbě, básnickou sbírku Žádám o milost (1964, Tražim pomilovanje).

Její první báseň vyšla v časopisu Misao roku 1920, od té doby nepřetržitě tvořila více než sedmdesát let. Patří k nejplodnějším srbským básníkům. Již svou první sbírkou Pesme z roku 1924 se začíná řadit k velmi výrazným zástupkyním tzv. ženské lyriky, duchovně blízké ženské národní poezii. Jak mladá, tak i starší generace básníků tehdy rozpoznala výjimečnost její tvorby a opravdovost citu, která se v její lyrice ukrývala. Tématem veršů bylo dívčí probuzení, neklid, tajemství a první milostná vzplanutí.

Mezi charakteristické znaky její poezie, které se objevily již v jejích prvních básních a zůstaly pro ni typické až do posledních sbírek, patří například: jednoduchost, lehkost, čistota, tématická pestrost, hudebnost a rytmika. Básně psala volným veršem, kde převládá strofická struktura a verše mají značně proměnlivou sylabiku. Toto vše umožňovalo, aby rytmus jejích básní byl nenásilný a blízký rytmu mluveného jazyka. V pozdějších sbírkách vnáší do své poezie sociální témata, vlastenecké cítění, myšlenky o životě a člověku, a to vždy oním jednoduchým, přirozeným a nekomplikovaným způsobem vyjádření.

Velmi důležitým těžištěm její tvorby je intimní poezie, kdy velký počet básní Desanky Maksimović má zpovědní charakter. Autorka je zde obrácená do sebe, do svého intimního světa, kdy její Já je centrem lyrické básně. Ať už její básně hovoří o lásce, vlasti, národu nebo o sociálních tématech, vždy je tam nějak ztvárněna i příroda. Přírodní lyrika Desanky Maksimović obsahuje duchovně prožívaný svět, velké množství zelené barvy, jemné idylické tóny, svět plný srdečnosti a čistoty. V jejích básních však najdeme i opak těchto světlých tónů, objevují se zde i pochmurné a ničivé účinky přírody. Jedno z takových ponurých zachycení přírody můžeme pozorovat v básni Mrak uhvaćen, jež v sobě ukrývá téma večera, kdy se tma postupně zmocňuje všeho, získává tak charakter negativního pohádkového hrdiny, mění se ve strašidlo, v bubáka, v draka... Skutečnost, že se autorka inspirovala lidovou slovesnou tvorbou, dokazuje i další z jejích básní, která připomíná pohádku, Pokošena livada. Kosení trávy je zde pojato jako její zabíjení a pokosená louka jako obrovské bitevní pole. Toto však není jediná báseň, kde je ztvárněn motiv zabíjení v přírodě, našli bychom jich daleko víc; co je jim ovšem společné, je soucit s nevinnými oběťmi násilí.

Básně se sociální tématikou vznikaly jako autorčiny vlastní reakce na život. Sociální téma rozebírá spíše z hlediska morálně psychologického než ze strany třídního rozdělení společnosti. V básních hovoří o svých krajanech, o dělnících, o sedlácích, o jejich starostech, které nikdy nekončí, ani v okamžiku smrti, o rodičkách, které umírají na vozech tažených voly, když je vezou z vesnice do města, ale rovněž o srdečnosti a spontánnosti obyčejných lidí.

Vlastenecké básně Desanky Maksimović ponejvíce vznikaly ve spojení s válkou. Dominuje v nich téma povstání, kdy jsou opěvována povstání z roku 1804 a národní povstání z roku 1941. Srbsko je zde vyobrazeno jako země velikých tajemství, kde na nepřátele čekají nepříjemná a hlavně nebezpečná překvapení.

Meditativní prvky, které jsou přítomné již v raných dílech Desanky Maksimović, dosahují svého vrcholu v pozdních sbírkách, a to v básnické sbírce Tražim pomilovanje (Žádám o milost), Nemam više vremena (Už nemám čas) aj. Sbírka Tražim pomilovanje je jednou z největších knih poezie v srbském jazyce a je považována za básnický vrchol Desanky Maksimović. Podtitul knihy uvádí, že se jedná o „lyrickou diskuzi s Dušanovým zákoníkem“. [1] Některé básně se skutečně dotýkají určitých paragrafů tohoto zákoníku, jiné zase obměňují témata, která lze v zákoníku nalézt. Ve sbírce nacházíme dva básnické hlasy, jeden z nich patří carovi zákonodárci, druhý je hlasem básnířky, která žádá o milost. Hlas cara zákonodárce zde ztělesňuje zákon, nařízení, předpisy, normu a dogmata. Hlas, jenž náleží básnířce, je hlasem lidskosti, porozumění, dobroty, shovívavosti a soucitu. Je zde vyobrazena původní národní spravedlnost a skutečnost, že dogmaty a tlakem se už tak cenný život pouze odebírá. Básně jsou zajímavé i z kompozičního hlediska, kdy například celou báseň tvoří jen jedna věta. Nalézáme zde okouzlující metaforičnost a typickou jednoduchost, což z nich dělá příjemnou záležitost na čtení a porozumění.

Desanka Maksimović je autorkou, která jistě stojí za pozornost. O její oblíbenosti svědčí i skutečnost, že její básně jsou přístupné i na známém serveru www.youtube.com, tudíž kdo by měl zájem si její básně přečíst či poslechnout v originále, má tu možnost. Její tvorba je dostupná i v češtině, kupříkladu v překladu Ivana Dorovského. Pro zajímavost bych ráda uvedla, že její básně si lze přečíst ještě v dalších 19 jazycích, do kterých byly přeloženy.




Poznámky:
[1] Štěpán Dušan byl srbský král vládnoucí v první polovině 14. století, za jeho vlády země zaznamenala velký rozkvět. Je autorem tzv. Dušanova zákoníku – jedná se o jednu z nejdůležitějších kulturně historických památek středověkého Srbska.