Michal Viewegh – Báječná léta pod psa

V románu Báječná léta pod psa (1992, zfilmováno 1997) jsou líčena léta normalizace s lehkým humorem a ironií. Ona „léta“ obsažená v názvu knihy jsou spojena s vypravěčovým mládím a se šťastnými chvílemi dospívání. Svět dítěte stojí v protikladu ke světu dospělých a k jejich nejasným poznámkám o politické situaci, která je čtenáři popisována zkratkovitým a nenásilným způsobem. Sám autor o svém díle říká:

„Je to smutně komická historie jedné rodiny, která chtěla utéct dějinám na venkov a kterou dějiny na venkově zase pochopitelně dohonily. Vzhledem k těmto honičkám je to, myslím, docela regulérní groteska, přesněji groteska melancholická. (…) Je to zkrátka takové letmé letní ohlédnutí za jednou Dobou a za jedním Dětstvím – obojí už jaksi skončilo, a protože to dodnes nedokážu komentovat ani rozhodným „bohudík“, ani rozhodným „bohužel“, je i tenhle román zároveň plný ironie – a lítosti.“

Román je skvělou hrou na pomezí skutečnosti a fikce – chronologie není dodržována, vzpomínky na minulost jsou střídány přítomným dialogem mezi vypravěčem a redaktorem, který se má postarat o vydání tohoto díla. Navíc se setkáme s mnohými autobiografickými prvky. Michal Viewegh se například narodil stejně jako Kvido v Praze, mnoho let žil ale na Sázavě. Po maturitě studoval na Vysoké škole ekonomické v Praze, za dva roky však studia zanechal a pracoval jako noční strážný.

Také styl románu je zajímavý – některé části  jsou psány v podobě divadelního scénáře nebo zápisků z vypravěčova deníku (tato část je dle mého názoru nejlepší, protože zde nalezneme nejvíce ironie a humoru). Postavy mluví hovorovou češtinou, někdy používají také vulgarismy nebo anglismy.

Hlavní postavou románu a vypravěčem zároveň je Kvido, který svou přemírou inteligence dohání k šílenství své rodiče i učitele. Bystrýma očima pozoruje svět kolem sebe a dokáže ho postihnout s lehkým humorem a ironií. Zpočátku bydlí s rodiči a prarodiči v Praze, odtud se ale rodina přestěhuje na Sázavu, aby nemusela přihlížet normalizačnímu šílenství. To je ale dostihne i na venkově…

Kvido svůj první dojem z nového domova zaznamenal do svého deníku takto:
„Dneska odpoledne jsme se stěhovali. Za okny Drábovky byla spousta cizích lidí. Matka řekla, že oba dva stěhováci musí být zřejmě ožralí, když nesou její postel na tu prosklenou terasu. Otec řekl, že je osočuje zcela neprávem, protože ona terasa bude skutečně naším dočasným domovem. Matka se na chodníku před vilou posadila do proutěného křesla a přibližně hodinu odtud pozorovala vlnky v řece. Potom mě vzala za ruku a řekla otci, že odjíždíme do Prahy. Otec řekl, že si vždycky přál oženit se s holkou do nepohody, ale že si – jak nyní vidí – zřejmě vzal Pyšnou princeznu. Co prý má dělat inženýr Zvára, ptal se otec, který již třetí týden načerno bydlí i se svou snoubenkou v elektrickém transformátoru?“

Otec odmítá vstoupit do komunistické strany, což mu přináší samé potíže: nedostane dobrou práci přiměřenou jeho vysokoškolskému vzdělání, ani pořádný byt, jak vidíme z Kvidova zápisku. Je neustále kritizován svým nadřízeným, soudruhem Šperkem. Ten mu vyčítá, že „není vidět“. Otce nakonec přesvědčí, aby si koupil psa, přestože jeho žena psy nesnáší (Kvida porodila předčasně, protože na ni skočil pes na ulici), a aby začal hrát kopanou, přestože je pro něj tento sport španělskou vesnicí. Díky těmto ústupkům získá lepší byt a jeho kariéra prudce stoupá. Zasloužil se o to také Kvido, který ohromil Šperkovu manželku svým recitačním nadáním.
Tato kariéra má ale brzký konec – kvůli návštěvě u tajně sledovaného Pavla Kohouta je otec přeložen na nové pracoviště a stane se pouhým vrátným. Nakonec ho zachvátí šílenství: je přesvědčen, že ho stále někdo pozoruje, dokonce si vlastnoručně vyrobí rakev.

V této době Kvido zanechá studia a stane se nočním hlídačem. Věnuje se psaní a zažívá také problémy s láskou. Už od dětství se přátelí s Jaruškou, se kterou nyní dostane od matky úkol: počít dítě, aby toto vnouče upoutalo pozornost pološíleného otce. Otcova reakce na sdělení, že Jaruška čeká Kvidovo dítě, nebyla nijak radostná: „Jenom šílenec může do této doby přivést vlastní dítě!“
Román je uzavřen epilogem, který ve zkratce vypovídá o osudu většiny postav po listopadové revoluci.