Haruki Murakami - Na jih od hranic, na západ od slunce

Ten je považován za jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů současného Japonska. Próza Na jih od hranic, na západ od slunce se četla moc dobře. Byla jsem příjemně překvapena. Co mají hlavní hrdina a autor společného? Minimálně jazzový bar. Stejně jako Haruki Murakami i hlavní hrdina si jeden otevírá na předměstí Tokia.

Už jako dítě byla vysoká a hezká. Měřila skoro stejně jako já. O pár let později se z ní měla stát krasavice, jaká nenechává nikoho lhostejným. V době, kdy jsme se potkali poprvé, na to ale ještě nevypadala. Jako by v sobě tehdy měla nějakou nerovnováhu, kvůli které mnoha lidem nepřipadala až zas tak přitažlivá. Něčím už byla dospělá, něco v sobě naopak měla ještě dětského, a tyhle dvě věci spolu nešly dohromady. Takový nesoulad nejspíš některé lidi znervózňoval.

Hadžime si už v dětství vytváří vlastní svět, do kterého moc lidí nepouští. V podstatě se sám vyčleňuje. V dětství se rozvíjí vztah s dívkou Šimamoto, který je přerušen jednak odchodem na různé střední školy a částečně rodiči Šimamoto. Hadžime v dospívání tápe, zlehka si uvědomuje, že ho ke kamarádce nepřitahuje jen porozumění. Nicméně v této fázi života asi dává přirozeně přednost přátelskému duchu jejich vztahu. Společně poslouchají desky a vykládají si o plánech do budoucnosti.

Ten dotek si pamatuju i teď, úplně přesně. Takový pocit jsem nepoznal nikdy předtím, a nikdy potom. Byla to jen malá, hřejivá ruka dvanáctileté holky. V její dlani a prstech jako by se ale ukrývalo všechno, co jsem tehdy toužil poznat.

Hadžime na Šimamoto nikdy nezapomenul a celým jeho dospíváním se její stín plíží jeho duší. Ve druhém ročníku školy nachází určité zalíbení v dívce Izumi, která sdílí jeho zájem o literaturu. Nesdílí už ovšem jeho zájem o tělesný kontakt a Hadžime to těžce nese. Když pocítí silnou přitažlivost k sestřenici Izumi, bortí se jeho vztah s Izumi a ta odchází ze vztahu zlomená a rezignuje i na svoje studijní ambice. Později se dozvíme, že v té době se její život změnil na pouhé přežívání a že zůstala jen stínem.

Když jsem překročil dvacítku, napadlo mě, že už ze mě možná nikdy nebude slušný člověk. Že možná všechny ty chyby, které jsem do té doby udělal, nebyly ani tak chyby, jako spíš jenom důsledky mých přirozených sklonů. Bylo mi z toho nanic.

Hadžime jde studovat na vysokou školu a má několik krátkodobých vztahů. Pracuje v nakladatelství a tahle práce ho ani zdaleka neuspokojuje. Za záhadných okolností se potká s Šimamoto, která mizí tak rychle, jako se objevila. Ve třiceti letech si bere Jukiko, se kterou je šťastný. Díky tchánovi opouští nemilovanou práci a otevírá si jazzový bar. Nějakou dobu žijí ve spokojeném manželství. Tedy pokud pomineme Haždimovy občasné „nepodstatné“ nevěry.

Průměrnost nikoho nenadchne. Lidé chtějí zažít něco výjimečného a jdou si za tím, i když se třeba v devíti případech z deseti zklamou. A to je to, co hýbe světem. Přesně to je podle mne umění. Znovu jsem se zadíval na své ruce na kolenou. Pak jsem znovu vzhlédl k Šimamoto. Čekala, co jí povím dál.

Nečekaně se na „scéně“ objevuje Šimamoto, atraktivní a záhadná. Hadžime je k ní přitahován jako můra ke světlu. Šimamoto se pak pravidelně objevuje a ztrácí a Hadžime je rozpolcený a postrádá ji. Je to jeho osudová žena. V době, kdy dává přednost Šimamoto a je zcela zaslepený její přítomností, jeho žena trpí. Jejich vztah narušuje také požadavek tchána, aby Hadžime figuroval jako ředitel tchánovy fiktivní společnosti, kam chce zřejmě „odlévat“ peníze ze svojí stavební firmy.

Já už se nikam vracet nebudu, Šimamoto. A co když třeba už žádné zítra nebude? To bych se potom nedozvěděl nic, řekl jsem. Byla bych radši, kdyby se to stalo. Kdyby nebylo žádné zítra a ty by ses nic nedozvěděl.