Imbecilita spěchá

Nikdy jsem moc rozumu nepobral a vždy jsem se choval, jako bych ho ani nepotřeboval. Byl jsem idiot a jsem jím stále. Jako aktivní idiot nevycházím z mýdlové bubliny a pořád spím.

Idiot je soukromník, který má tak vitální sny, až prožívá iluzi bludné fantasie existence. Ve skutečnosti se vznášíme v prázdném prostoru, který je vyplněn hmatatelným ničím. Hmota je náš reálný žalář a poskytuje nám neurčitý a do značné míry zkreslený kontakt se jsoucnem.
Jako idiot trávím v podstatě veškeré bytí marnotratně.

*
Jednoho dne jsem byl vyrušen metafyzickou policií. Přišli mě zatknout, protože jsem nic neudělal a tím jsem se dopustil největšího zločinu. U výslechu mi sdělili:
„Podělal jste si karmu a nyní vás čeká trest!“
Samozřejmě jsem prohlásil, že jsem nevinný, a současně jsem naprosto nechápal, co se to děje. Násilně jsem byl vytržen ze spánku, zbaven mýdlové bubliny a tohle bylo vůbec poprvé, co jsem byl doopravdy bdělý!
Odvedli mě do cely a instruovali:
„Hnij a modli se za to, aby z tebe byla co nevidět pěkná hromádka trusu!“

*
Stál jsem až po kolena v hmotě upomínající na kompost. Hrábl jsem do těch sraček rukou a přivoněl. Fuj, pomyslel jsem si, ale současně jsem zbystřil. V tom zápachu jsem pocítil závan nadmíru osvěžujícího metafyzického větru.
Vybavila se mi vzpomínka na dětství. Stejně jako celý můj následující život bylo i ono pouhým padělkem. Celé naše pojetí ontologie je podvodné. Nedokážeme vnímat fakta a už od útlého věku nás intensivně učí si nalhávat. Informace nám podávané jsou vesměs zkreslené, neprůkazné a podložené zavádějícími racionálními dogmaty. Trpíme akutním nedostatkem vědomí. Psychóza, v které trávíme svůj volný čas, z nás odsává soudnost. Tomu odpovídá i naše chování poplatné zlu a také nízká efektivita práce.
Práce by měla být na světě radostí, ale je jen nuceným utrpením. Práce člověka netěší, ale deptá a posléze i ničí. Jsme loutky v rukou někoho, komu se nelíbí dobro a láska. Máme zakázáno být šťastnými. Stejně jako klima jsme i my ve skutečnosti emoce. Místo abychom souzněli s přírodou, vytváříme disharmonii klonící se ke kolapsu.
To, v čem žijeme, je Psychika. Psychika je iluze hmoty, která nás reálně obklopuje. Po těchto všech pseudomyšlenkách jsem ucítil nutkavou potřebu se probudit.

*
Otevřel jsem doširoka oči. Vypadly mi z důlků. Aniž bych si toho byl vědom, rozkládal jsem se. Zažíval jsem to, co běžně označujeme slovem: Smrt.
Procitl jsem 2 metry pod zemí, ale nebyl jsem to už já. Mé já mě opustilo. Zůstal jsem sám. Měl jsem imaginární formu naplněnou astrálním tělem. Zvolna jsem si začínal uvědomovat to, co je.
Polekal jsem se, protože mě kdosi oslovil. Ta věta zněla:
„Neměl bys chuť na borovičku?“
Rozeznal jsem před sebou rachitického a nemocně vzhlížejícího člověka. Měl husté kníry a vyklubal se z něho duch Ladislava Klímy. Četl jsem o něm v literatuře. Já jsem literatura. Zachytil jsem se na kusu papíru a ten odvál vítr do hospody U Kosočtverce s čárkami mimo realitu. Výčepní Martinéz de Bačkora před nás postavil láhev Devastujícího vánku. Tak se ve Valašské Tatrance říká borovičce. Tady, kde teď jsme, to je reálná fikce. Po pár velkých kalíšcích jsem spatřil Jupe Vapulíka. Usmál jsem se na něj a on, protože mě podezříval z toho, že jsem homosexuál, mě svým televizním ovládačem přeladil na docela jiný kanál.

*
Náhražka reality se změnila a já se ocitl na uzavřeném oddělení 6B Kroměčížské cvokárny. Nebyl jsem tam sám. Spolu se mnou tam byla veliká spousta jiných bláznů. Polykali jsme psychofarmaka a byli impotentní. To, co se dělo, byla halucinace. Chtěl jsem odtud odejít, ale nemohl jsem. Dveře byly zamčeny a v oknech zely neproniknutelné mříže.
Jsem v pasti! uvědomil jsem si a začal křičet:
„Jsem živá mrtvola! Jsem živá mrtvola!“
Cítil jsem se ztuhlý a připadal si jako kus ledu. Kdybych se v tu chvíli podíval na sebe do zrcadla, připomínal bych žalud mužského falu, až tak jsem byl ve tváři modrofialový! Přiběhli ke mně 2 ošetřovatelé a eliminovali můj pokus o duševní stabilitu. Nasoukali mě do svěrací kazajky a odnesli do cely, kde se poskytovala elektrošoková terapie.

*
Pokusil jsem se aktivně podílet na svém osudu, ale selhal jsem. Když mě propustili z blázince, byl jsem magor. Měl jsem tenkrát holku, která si našla nového přítele. Porodila mu 3 děti a mně se vysmála. Začal jsem brát tvrdé drogy, abych se z toho vzpamatoval a setřásl ze sebe celý ten podvod.
Chodil jsem liduprázdnými ulicemi a hlasitě hulákal:
„Všichni jste lháři, a kdybyste tu byli, ukazoval bych na vás prstem!“

*
Byla mi zima a připadal jsem si unavený. Položil jsem se na chodník, schoulil se do klubíčka a usnul. Kopanci do žeber mě probudila pošťačka. Měla na sobě jenom piercing ve ztopořených bradavkách a přes rameno ledabyle přehozenou koženou brašnu. Přinesla mi obsílku z Karmického úřad. Podepsal jsem jí převzetí otiskem svého palce, který jsem před tím za tím účelem ponořil do lahvičky inkoustu. Sotva jsem rozlepil obálku a vytáhl list, přilepila se mi k němu dlaň. Byrokratické lejstro mě vyneslo do vzduchu a odletělo se mnou do Vagíny, což je fabrika na znovuzrození.

*
Ještě nejste ani embryo a už máte svoji mýdlovou bublinu. Nechtěl jsem do ní. Vzpíral jsem se a řval:
„Sakra, mám už toho dost. Já nechci zpátky na svět!“
Nikdo mě neposlouchal. Nikdo tam ani nebyl. Pracky prázdnoty mě uzavřely do samsára a mně se opět vybavila ta vzpomínka na dětství. Ne, to není vzpomínka, já jsem dítě.

*
Rozkuckal jsem se. Šokovalo mě dýchání. Neměl jsem z něj dobrý pocit. Kyslík mě škrábal v krku a trhal mi plíce. Odkudsi jsem zaslechl hlasy, které na mě volaly:
„Vrať se. Neodcházej! Proč tam jdeš?“
Rozhlédl jsem se. Držel jsem se matky za ruku. Byli jsme v parku Koexistence. Poznal jsem podle toho, že jsme na Snětíně a kamsi jdeme. Kam? Bylo to opravdu důležité vědět? A pokud ano, tak proč?

*
Občas si vzpomenu, že spím. Zažívám u toho neodbytný pocit nicoty. Mám strach a jedinou touhu – křičet. Mí kamarádi si myslí, že mám schizofrenii. Možná mají pravdu. Já jsem na druhou stranu hluboce přesvědčen o jejich reálné neexistenci. Plácávám je bodře po ramenou a říkám jim:
„Nejste. Haha ha. Haha ha.“
Jejich jedinou reakcí na moji větu je sám život.