Tajemství yggurského jazyka

Recenze

Vytvořeno 15. 1. 2012 1:00

Autor: Jiří Lojín

Spletité příběhy, které jsou vložené jeden do druhého, vyprávění obsažená v jiných vyprávěních v počtu přesahujícím běžný průměr v rámci postmoderní literatury, symboly a tvary, jež se vynořují z mlhavého prázdna, vznešené promluvy vedené nezúčastněným tónem a absurdní obrazy, implantované do české reality. To jsou nezaměnitelné atributy beletristických děl Michala Ajvaze. Dalo by se předpokládat, že nový román Lucemburská zahrada ponese podobné znaky. Autor však dokáže překvapit, a tak Lucemburská zahrada obsahuje ze zavedených „ajvazovských“ pravidel určité výjimky, které si čtenář velmi brzy uvědomí.

Nápadný je rozsah textu, zvlášť v porovnání s předchozími romány Prázdné ulice a Cesta na jih. Lucemburská zahrada je poměrně útlá kniha s necelými dvěma sty stranami. Na další odlišnosti upozorňuje sám autor: román není psán v ich formě a neodehrává se ani částečně v Čechách. Autor však neupozorňuje na jiný, velmi podstatný rozdíl – neobvyklou jednoduchost a přímočarost děje, pro Ajvaze tak netypickou. Jedinou výraznou odbočkou z hlavní linie děje je vložený fragment románu Donalda Rosse Návrat z druhé strany, který hlavní hrdina Paul náhodou objeví na internetu. V preciznosti a detailnosti, s jakou Ajvaz rozpracovává téma náhodného objevení znepokojivého textu v první kapitole, se odráží autorova vypravěčská zkušenost a jeho nezaměnitelný styl. Další překvapení je obsaženo právě v tomto vloženém textu – dialogy jsou napsány ve fiktivním jazyce, yggurštině. Ajvaz není jediný autor, který do románu vkládá věty psané smyšleným jazykem nebo písmem. Kromě fantasy literatury je možné připomenout knihy Jana Křesadla, ve kterých se zpravidla vyskytují vsuvky psané azbukou nebo cyrilicí. Zatímco Křesadlo používá pouze fonetický přepis odlišnými znaky, Ajvaz i pro relativně málo dialogů vytvořil zvláštní jazyk. Zdálo by se, že úsilí, které musel autor yggurštině věnovat, není úměrné významu, jež yggurské dialogy v Lucemburské zahradě představují. Michal Ajvaz však věnuje pozornost i nejmenším detailům.

Nalezený fragment Rossova románu má v Ajvazově knize více funkcí. Ta první, nápadnější, je důležitá pro vlastní děj knihy. Rozdmýchává Paulovu zvědavost a všechny následující události jsou jen důsledkem Paulovy snahy dovědět se více o autorovi tajemného textu. Z pohledu čtenáře, pro kterého je důležitý příběh, je tato primární funkce dostačující a není potřeba se pídit dál. Na konci knihy však Paul (čtenář) nalézá část yggurského slovníčku, který při psaní románu Návrat z druhé strany vytvářel Donald Ross (Michal Ajvaz). Slovníček a připojená gramatika znamená pro Paula pokušení rozluštit yggurštinu a porozumět dialogům v Rossově románu. Pro čtenáře zase proniknout hlouběji do podstaty textu Ajvazova. Samozřejmě nemohu prozrazovat obsah rozhovorů mezi Surr a Regentem, vedených v yggurštině, ale mimo jiné znamenají odpověď na otázku, kam se ztratil jeden z charakteristických rysů Ajvazových děl, promluvy o větách otevřeného románu zapomenutého na stole nebo o velikosti a prázdnotě nádražních hal.

V dřívějších Ajvazových románech se zpravidla neobjevovaly hlubší psychologické sondy do partnerských vztahů. Lásky, o kterých pojednával, měly většinou platonický ráz nebo byly pouze nastíněny. O to více překvapí přesvědčivé vykreslení vztahů mezi Paulem, Simone a Claire, a hlavně hořkých pocitů z bezvýchodné situace, do které se jednotlivé postavy dostanou. Spisovatel, který vyniká nezvyklou a nespoutanou fantazií, směřovanou do fiktivních druhých měst, najednou ukázal, že mistrovsky ovládá popis reálného světa reprezentovaného intimním, blízkým vztahem mezi partnery.

Věty, které autor vkládá do úst Irině, jedné ze svých hrdinek, předznamenávají a vysvětlují způsob, jakým román končí:

„Řekla bych, že představa, že musí nastat buď katastrofa, nebo mír, se v tvé hlavě zrodila z předsudku, kterým všichni trpíme, z přesvědčení, že věci musí mít nějaký konec. Ale ony nemusí mít konec, ani šťastný, ani nešťastný, a obvykle ho nemají, to jen lidi mají zvyk prohlásit nějaký okamžik plynutí za konec, protože takhle je to v televizi.“
(Ajvaz, M. Lucemburská zahrada. Brno: Druhé město 2011, s. 148.)

Lucemburská zahrada není jen dalším románem Michala Ajvaze, je to dílo, ve kterém se odráží snaha o změnu zavedeného literárního stylu. Není to prosté opuštění vlastních typických témat a formy, ale jejich překonání. Na pevných základech předchozích zkušeností buduje elegantní psychologickou konstrukci, na kterou jeho čtenáři dosud nebyli zvyklí, ale která, podle mého názoru, posunuje jeho dílo kvalitativně dopředu.

Knihu Lucemburská zahrada vydalo nakladatelství Druhé město