Recenze: Josef Král, Emil Juliš – Dokud ještě žijeme…: Dopisy básníka Emila Juliše a Josefa Krále 1983–2006

Vytvořeno 21. 2. 2016 1:00

Autor: Jiří Lojín

Na otázku, jestli za umělce hovoří pouze jeho dílo, či pro lepší pochopení jeho práce je nutné znát i jeho samotného, neexistuje jednoduchá odpověď. Velmi často může bádání v umělcově životě způsobit velké zklamání, zejména pokud se týká rozporu postojů v díle a skutečném jednání. Cest, jak přiblížit umělce jako člověka, je několik. Patří k nim životopisné i autobiografické knihy anebo výběr z korespondence. Pokud se týká objektivity, každá z nich má své klady a zápory. Kniha Dokud ještě žijeme… je sbírkou dopisů Emila Juliše a Josefa Krále.

Korespondence mezi těmito dvěma básníky začíná dopisem Josefa Krále adresovaným Emilu Julišovi, v němž mu k přečtení posílá 110 stran rukopisu svého díla Hranaté míčky s hřebíčky I. Text se nese v duchu zdvořilého vykání a jisté úcty, jakou cítí mladší autor ke staršímu, a napětí, jak bude jeho text přijat zkušeným básníkem. Následující dopisy brzy ukážou, že oba dva literáti jsou si velmi blízcí. To se projeví nejen rychlým přechodem k tykání, ale také diskuzí o společných tématech, týkajících se samozřejmě nejvíce literatury.

Co může čtenáři říct o autorech jejich diskuze o umění? Přinejmenším to, s jakým záměrem své dílo tvořili, prozradí nejen něco ze zákulisí, ale i detaily, které nejsou na první pohled (někdy i na druhý) jasné. Postoj autora ke svému dílu ovšem vypovídá o něm samotném velmi omezeně. V knize Dokud ještě žijeme… se však odráží mnohem víc – soukromí spisovatelů i doba, v níž žili a tvořili. V roce 1983, v němž vzájemná výměna korespondence v knize začíná, nebyla pro umělce – ani pro další lidi – jednoduchá. Ne, že by někdo nebo něco tvorbě bránilo, umělec byl dokonale nezávislý, pokud ovšem tvořil do šuplíku. Šuplík ale není bezedný, pokud chtěl někdo publikovat, narážel na mnoho omezení. I to vyplývá z korespondence Emila Juliše a Josefa Krále. Ani jeden z nich nebyl v době normalizace oficiálně vydáván. 

Umění, zejména tak senzitivní, jako je poezie, je úzce spjaté s životem. Nejen tím, že ho odráží, ale to, co se okolo básníka děje, má přímý vliv na jeho schopnost tvořit. Z dopisu Josefa Krále jasně vysvítá, jak malicherná se mu všechna umělecká témata zdají ve světle rodinných problémů. 

Korespondence obou básníků pokračovala i přes rok 1989. Vyplývá z nich náhlá aktivita daná možností svobodně publikovat, ale jako většina umělců i oni pocítili, že místo politických omezení nastoupila omezení ekonomická. Dopisy se zmiňují o desiluzi, následující po naději ze změny režimu. 

Iniciátorem vydání korespondence byl Josef Král, musel o tomto záměru Emila Juliše dokonce přesvědčovat. Kniha, představující oba literáty, je zajímavá i z hlediska pohledu do soukromí obou autorů. V neposlední řadě oba muže čtenářům prezentuje jako výtvarníky, zejména Josefa Krále, jehož grafiky zajímavě doplňují knihu. V české literatuře a vlastně i jiných uměleckých směrech existuje mnoho autorů, jejichž jména sice nedosáhla všeobecné proslulosti, ale kteří jsou velmi kvalitní a zaslouží si pozornost. Naštěstí, díky obětavé práci dalších lidí, nezapadnou a je možné se s nimi seznámit a jejich díla ocenit. 

Dokud ještě žijeme…: Dopisy básníka Emila Juliše a Josefa Krále 1983–2006. Vydání první. Liberec: Nakladatelství Bor, 2015, 140 s. Odkaz. ISBN 978-80-87607-50-3.