Recenze: Nela Rywiková – Děti hněvu

• 

Vytvořeno 13. 8. 2016 1:00

Autor: Jiří Lojín

Ostrava, přestože má statut třetího největšího města republiky, trochu se vymyká představě rušné a lidnaté metropole. Vždy byla a dosud je velmi specifická. Právě tam zasadila Nela Rywiková děj své druhé detektivky nazvané Děti hněvu.

Do ostravské čtvrti Přívoz autorka umístila i svou první knihu Dům číslo 6, velmi dobře využila zvláštní atmosféru chátrajících míst, které ovšem mají svou neopakovatelnou historii. Ta ovšem umírá a ustupuje novému. Můžeme hovořit o pokroku, ale také o nenávratné ztrátě. Tentokrát se čtenář dostane do prostředí stejně zbědovaného, obývaného feťáky, gamblery, prostitutkami a prostituty.

Tentokrát se ostravská policie dostává do pohotovosti po nálezu vycpané mrtvoly místního podnikatele a dvojice vyšetřovatelů Vejnar a Turková musí nalézt tajemného taxidermistu, i když se k nim dostane jeho vzkaz, že práci sice provedl, ale nevraždil.

Nela Rywiková do své detektivky zakomponovala i další motivy – propojení politiky a podnikatelského prostředí a, stejně jako v předchozí knize, změny, kterými ostravská čtvrt prošla během dvacátého století. Tentokrát jim věnuje výraznou vedlejší linii, která prochází druhou světovou válkou a poválečnými lety. Hrdinou tohoto vyprávění je chlapec, trpící za neexistující prohřešky svých rodičů. Připojení vedlejšího děje k hlavnímu je ovšem trochu vynucené a nefunkční. Mezi jednotlivými liniemi zeje zřetelná mezera, na několika místech ledabyle sestehovaná nápadnou nití.

Jednoznačným kladem detektivky Děti hněvu je sugestivně vykreslené prostředí. Nela Rywiková dokáže vnímat město v jeho celku, ale i detaily, jako jsou jednotlivé ulice, domy a lidé, kteří v nich bydlí. Pro někoho může představovat Přívoz jen špinavé a zanedbané místo, do nějž není radno se vydávat po setmění a snad ani za světla. Nele Rywikové se jeví jako živý organizmus, který má svou minulost a jeho obyvatelé nejsou jen feťáci bez výrazu, ale lidé se svými osudy, často velmi dramatickými. Stejně důležitá – jako vnímání a cítění – je schopnost zprostředkovat vše svému čtenáři, a to Nela Rywiková také umí.

Stejně jako v knize Dům číslo 6 používá autorka obecný jazyk, zdařilý přepis ostravštiny. Nezneužívá jej, tímto jazykem mluví jen některé postavy. V současné době, se hodně lidí odchyluje od místních jazykových mutací a vlivem sdělovacích prostředků se přiklání k zprůměrované formě mluvy (záměrně nepoužívám výrazu „spisovné“, k té má čeština ve sdělovacích prostředcích velmi daleko). Ostravština Nely Rywikové není parodií, jakou často slýcháme v zábavných pořadech. Autorka si ani nemusela dávat pozor na čistotu nářečí, protože jde o živý jazyk, který se neustále mění a vyvíjí a obsahuje mnohé odchylky.

Atmosféra místa v knize Děti hněvu je její největší devizou. Děj a zápletka už působí méně přesvědčivě. Odhlédnu-li od zmíněné naroubované druhé linie, pak mě nepřesvědčil motiv pachatele a vůbec už nevidím důvod pro složitou cestu, vedoucí k vycpání mrtvoly. Snad se autorka chtěla přiblížit oblíbeným severským detektivkám, v nich vždy musí být něco, co čtenáře šokuje a co mu má přivodit lehké zhoupnutí žaludku. Příliš to nekoresponduje s charakterem českých detektivek, které bývají poněkud decentnější. Samozřejmě to nemusíme brát jako dogma, ale i drastické momenty by měly mít svou logiku.

Děti hněvu je dobrá kniha, ale čtenář by se měl víc oddat atmosféře a v některých případech příliš nepřemýšlet nad pravděpodobností příběhu či otázkami koncepce literárního díla. V neposlední řadě by se mohl čtenář zamyslet, kolik míst, která měla zajímavou historii, v současné době musí ustupovat nové výstavbě, která už ztrácejí charakter bydlení pro lidi, ale stávají se developerskými projekty, určenými pro business.