Namydlená šikmá plocha

„Poprvé jsem se strachy podělal, když mi bylo dvacet. To není nadsázka, hyperbola nebo snad příměr, jak říkají vzdělanci. Mám na mysli skutečné pokálení. Doktor Bárta by možná řekl samovolný odchod exkrementu, ale z toho by asi nikdo nepoznal, že jde o vobyčejný posrání. Stalo se mi to v lese za Raušengrundem, kousek od Horního Litvínova. Jak říkám – bylo to poprvé, však poprvé se mi taky stalo, že mi docela nečekaně zasvištěla kulka dva centimetry od levého ucha. To nemá být omluva, nýbrž zdůvodnění.“ (str. 7)

Takto jadrně začíná příběh mladíka Honzy Mosteckého. Namydlená šikmá plocha je dílem Rudolfa Čechury, které zpracovává životní peripetie lidí v poválečném Československu. Příběh se rozbíhá v okamžiku, kdy je nacistické Německo poraženo a naše země se postupně vrací zpět do předválečného rytmu. Život Honzy se dostává do obrátek poté, co odchází s kamarádem Vencou do Mostu. Tato cesta oběma chlapcům změní život.

Zaujalo mne, jak Rudolf Čechura zachycuje tento zlomový okamžik našich dějin. Decentním stylem psaní ukazuje černobílou stránku odsunu Němců. Ukazuje, že lidé, pokud jde o majetek a moc, jednají stejně bez ohledu na to, odkud jsou. Bohužel tohle se asi nezměnilo od těch dob, co se lidé vzpřímili a začali lovit mamuty. Stále je víc těch průměrných patolízalů, kteří za kus „žvance“ prodají vlastní duši (nebo i babičku). „Ale i ten, kdo zpívá falešně, může mít upřímné city, a i ten, kdo zpívá naprosto správně, může mít city falešné. Něco v tom smyslu se nám snažil vštípit v měšťanské škole pan učitel Vostrý. Pár let nato ho Němci v koncentráku zabili. Nebyl Žid ani odbojář. Jenom odmítl říct, že nesouhlasí s atentátem na Heydricha.“ (str. 8)

Původní Vencův plán je jet do Mostu na jeden týden a zjistit, zda se mohou vrátit do bytu, který jeho rodina musela opustit po vyhlášení protektorátu. V bytě nachází Květu, ženu padlého německého důstojníka, která zde čeká na deportaci. Květa jim přenechává psa, kterého u ní nechala jedna rodina. Chlapci se ho ujímají, později se ovčák Hugo stává psem policejním. Venca a Honza vstupují do Revolučních gard, a když se gardy rozpadají, do SNB. Opuštěné byty se přidělují na dekret nově příchozím, Venca s Honzou tak mají rychle vyřešenu otázku, kde zůstanou, Květu se jim vyhánět nechce. Místo toho jí seženou práci na poště, kde vydává balíky.

Podtext autorova sdělení na mne silně zapůsobil. Květa byla totiž Češka, která své německé příjmení získala po svatbě. To ji od deportace nezachránilo. Kromě toho, že její muž padl ve válce, se musela vyrovnat i se šikanou od ostatních Čechů a ztrátou vlasti. Lze to srovnávat např. s deportací pana Le Kim Thanha?

Čechurův text je nejen strhující, ale také vtipný. Celá kniha nese sice smutné a bolavé poselství, přesto neztrácí na vtipu. „Hele Honzo, a už jsi viděl kozu? Jo, řekl jsem já, blbec, strejda Karel má dvě. To já taky…“ (str. 50) Autor popisuje stejným způsobem i sexuální život obou hrdinů. V jejich životních okamžicích jsou vrcholy i pády. Přesto Honza žije svůj život v těžších podmínkách. V knize je zachycena i pochybnost o svévolném skonu Jana Masaryka. Bohužel v rámci vyakčňování a zestátňování můžeme vidět i různé křivdy a ústrky. Autor na příbězích Honzy Mosteckého, dr. Jungmanna (doktor sloužící za války u RAF), Jirky (Honzův bratr, student a novinář), aj. ukazuje, jak je život krutý a krásný zároveň. Honza končí na nucených pracích, dr. Jungmann ve vězení (později je zastřelen na útěku), Jirka je také zabit při pokusu překročit státní hranice poté, co je vyloučen ze školy kvůli svému bratrovi. Čechura nepíše o tzv. Pomocných technických praporech úsměvně jako Švandrlík v Černých baronech, spíše ukazuje, že za určitých okolností může špatně dopadnout kdokoliv. Stačí, když mu někdo závidí (Albert Einstein: „Dřív rozbiješ atom, než pomluvu“).

Kniha stojí za přečtení i s tím rizikem, že na vás padne deprese. Tu vám snad rozptýlí obálka knihy, kde čmuchá ovčák okolo jezera za svítání a všude po krajině je mlha (ovčákova silueta je i uvnitř knihy na každé liché stránce). Příběh Honzy končí někdy po sametové revoluci, kdy se zpětně zamýšlí nad svým životem a tím, jak těžce získal životní nadhled a moudrost. „Pravda vítězí, ale kdo ji hlásá, dostane přes držku.“ (str. 223) Autor tak ponechává volbu životního postoje na čtenářích. Spisovatel zřejmě překvapí každého, kdo má jméno Rudolfa Čechury spojeno s příběhy Maxipsa Fíka.

P.S. Na str. 199 asi řádil šotek a chybí konec věty, který jsem nenašla ani na str. 200.